Co nevyjádří v próze, převede do veršů anebo do melodie, kterou podmanivě zahraje na svůj saxofon. Josef Pepson Snětivý (1973), se v poslední době doslova zamiloval do pátrání po tajemstvích katolické minulosti naší země a sám sebe přitom nazývá „okouzleným poutníkem“.
Kromě toho je ale také inženýr ekonomie, hudebník, spisovatel, cestovatel, překladatel, nakladatel a v neposlední řadě i otec dvou synů. Na jeho cestách za tajemnem ho můžeme doprovázet na stránkách jeho knih i my.
Kolik jste už napsal knížek?
Nemám to úplně přesně spočítáno, ale pokud počítám i nová vydání a překlady, tak je to kolem čtyřiceti. Pokud bych z toho vypreparoval knihy vlastní, ať už jsem je napsal sám, nebo v tandemu s Otomarem Dvořákem, tak bude tak to bude tak pětadvacítka.
Podle čeho si vybíráte témata?
Přichází to tak, jak se ten můj život mění. Když jsem byl mladší, tak jsem psal beletrii, pochopitelně eroticky zaměřenou. Bylo to i z mého života, ale nejen z mého života, bylo to inspirováno věcmi, které mě zajímaly. Ale postupem času jsem se přesunul k poezii i k té naší krásné zemi, která vyniká ohromnou rozmanitostí a obrovskou takovou jako zauzlenou historií, bych až řekl. Plnou různých zvratů, zrad a přátelství, zvláštních takových jako změn, které se vlastně snažíme nějakým způsobem pochopit a které se otiskly i do krajiny. Protože to není jenom, jak říkají vědci, já nevím, jestli je to jako všeobecně přijímáno, že tady zřejmě spadl ten meteorit, co dal tvar České kotlině.
Ale až mě zaráží, ale v dobrém slova smyslu, jak ta naše země je nádherná a jak je rozmanitá na poměrně malé ploše. Já tomu pracovně říkám Krakonošova zahrádka Vlastně člověk pět kilometrů přejede a najednou se ocitne někde úplně jinde. To si myslím, že nemá snad nikde na světě obdoby.
Na které „záhonky“ té pomyslné zahrádky jste se zaměřil? 
Jako ten okouzlený poutník, jak říkám, s očima a srdcem otevřeným, nyní hlavně pátrám po katolické historii. A když mám s sebou ještě takové souputníky, jako jsou moji synové, které nade vše miluju, a na druhé straně Otomar Dvořák, Ten je úžasně poučen a dokáže skvělým způsobem všechno podat a má i takové filmové vnímání, protože jeho práce jsou i filmové. Tak věřím, že z toho vznikají, snad mohu ve vší skromnosti říct, i čtivé knihy. Ota do nich dodá právě to tajemno, to mystično, a já k tomu dodám, co ten okouzlený poutník může vidět dnes, byť se to třeba přímo nevztahuje k subjektu té knihy. Proto jsme zahájili takovou knižní řadu, která má vždycky v názvu na začátku slovo „krajinou“. Začali jsme před třemi roky a v tuto chvíli máme Krajinou prvních Přemyslovců, což si myslím, že je krajina čtenáři i blízká, potom Krajinou Karla IV. a teď Krajinou Albrechta z Valdštejna.
Zatímco u Přemyslovců jsem se tolik nenacestoval, protože Přemyslovci žili v takovém jako oválu, nebo elipse, která měla sice nějaká ramena směrem ven, ale to hlavní byly vzdálenosti tak na desítky kilometrů, tak Karel IV. i Albrecht z Valdštejna byli nesmírně pracovní a cestovní lidé, abych tak řekl, takže jsem se najezdil opravdu hodně a velmi mě to obohatilo.
Ta naše katolická minulost nebyla po roce 1948 vůbec reflektována a vy jste se teď vydal pátrat po tajemstvích klášterů.
Mě ty kláštery vždycky fascinovaly, a když Ota řekl, že si musí dát trochu pauzu, aby se taky stačil věnovat i jiným knihám, tak jsem si řekl, že první takovou historicko-cestovní knihu napíšu sám a volba padla na kláštery. A samozřejmě jsem nemohl začít jinde, než v našem nejstarším klášteře, svatojiřském, na Pražském hradě, a přidal jsem k tomu tři kláštery na Hradě a na Hradčanech. Byl to takový pokusný balonek, kdy jsem se pokusil zjistit, jestli lidi bude zajímat kniha, který propojí právě tu historii katolické církve v podobě řeholí a historii architektonickou, historickou, ale i lidskou. Protože samozřejmě i ti příslušníci řeholí jsou, v uvozovkách, jenom lidé.
Vy jste to nazval Tajemství klášterů. V čem podle vás to tajemství spočívá?
Tajemství vidím v tom, a to teď nechci, aby to vyznělo, že se chlubím, že když jsem pročetl desítky knih, tak vždy jsou kláštery nazírány jen z určitého aspektu. Buď je to katolická apoteóza, nebo je to naopak totální kritika toho katolictví, nebo to jsou úžasné knihy kunsthistoriků, kteří dokážou do detailu popsat ty nádherné artefakty, které tam jsou. Já jsem chtěl a pokusil jsem se udělat takovou jako syntézu, otevřít ten klášter nějakým způsobem lidem. A poté, v té knize, která se jmenuje Tajemství pražských klášterů, kde byly Hradčany, jsem přešel k další knize, která je věnována už jen klášteru jedinému, kterému se někdy neformálně říká „pražský Sion“, tedy klášteru strahovskému.
Proč právě ten? 
Podle mého soudu je unikátní instituce, která je samozřejmě obecně známá a je uznávaná, i když bych řek, že je stále ještě málo doceněná. I v rámci samotného premonstrátského řádu je to klášter naprosto centrální, naprosto nezastupitelný, žijící navíc velice bohatým současným životem. I o to jsem se v těch knihách snažil, tohle sdělit, protože panuje povědomí, že kláštery jsou nějaké do sebe zapouzdřené enklávy, které vůbec nevysílají žádné signály navenek, a když to přeženu, tak tam ty lidi nic nedělají, jen se modlí a jsou nazírání lidmi nepoučenými jako darmošlapové, kteří kdyby neexistovali, tak se nic neděje, anebo ještě tím líp.
A já jsem se pokusil ukázat tu rozmanitost toho řeholního života, jak ten řeholní život funguje dnes. Samozřejmě jsou přitom mezi těmi řeholemi velké rozdíly, z hlediska toho, jak moc jsou otevřené do světa nebo naopak uzavřené do sebe. Ale myslím, že kdo si tu knihu přečte, kdo se s těmi kláštery trochu obeznámí anebo se mu podaří, jako mně, ty lidi poznat a hovořit s nimi, tak si troufám tvrdit, že hodně změní názor. A už si nebude myslet, že se jedná o nějaké zbytečné, do sebe uzavřené komunity, ale jsou to živá společenství lidí, co i dneska nám mají co říct.
Chcete to nějak upřesnit?
Určitě nejsem sám, kdo v dnešní době cítí určitý nedostatek řádu, symetrie, balance, nazvěme to, jak chceme, taky stálosti bych dodal, a to nám hodně chybí. A v mém pojetí, nebo v tom, jak já to vidím, právě ty řehole to hodně zosobňují. Je taková velká móda, a nechci zas, aby to vyznělo pejorativně, obracet se k těm východním náboženstvím, buddhismu a podobně, já proti tomu nic nemám, to je každého věc, ale myslím si, že kdyby se lidé snažili dozvědět něco o evropských církvích, a nemusí to být jenom katolická církev, tak by možná zjistili, že i tam se dá najít klid, smíření, víra a že není úplně nutné cestovat někam desítky tisíc kilometrů jinam.
Já mám právě pocit, že tady už od těch husitských bouří my máme s tím křesťanským nebo dalo by se říct judaisticko křesťanským bohem trochu jako potíž.
Je to pravda, a pak se to ještě samozřejmě lety posílilo za národního obrozenectví. Paradoxně husitství v uvozovkách „vtipně“ rehabilitovali anebo vyzvedli na piedestal příslušníci řeholí, jezuité, křížovníci a podobně. Já v tom vidím opravdu trochu historický paradox a už od těch osmdesátých let toho osmnáctého století se ta historie převrátí, tedy ne že se převrátí, historie je pořád stejná, ale ten pohled na ni se začíná obracet. Já na jednu stranu vůbec neupírám té obrozenecké generaci tu ušlechtilou myšlenku, to je samozřejmě naprosto v pořádku, a v tehdejších podmínkách toho, že jsme vlastně nebyli plnoprávný stát s vlastní vládou, je to pochopitelné. Ale podle mého názoru došlo přece tehdy jenom ke značnému zkreslení této části naší historie už za obrozenectví.
Zažil jste vy sám při tom putování nějaký okamžik vytržení nebo nějakého zvlášťna? Chcete se o něj podělit?
Mám poměrně nedávný. Měl jsem štěstí a takovou šťastnou náhodu, že když jsem začal psát Tajemství pražských klášterů, tak byl rok 2021 a ten rok 21 je výroční premonstrátský rok, jubileum založení řádu. I když ten řád byl nejspíš založen o Vánocích 1120 roku, ale uvádí se až rok 1121. A při té příležitosti se stala taková věc, že ostatky svatého Norberta, které jsou tady na Strahově, byly vyňaty z toho nádherného sarkofágu, podrobně o tom píšu v té knize, a ukázány v takové prosklené skříni věřícím. A protože na Strahově se ke mně zachovali nesmírně krásně a vstřícně, tak jsem byl přizván i k tomu, kdy byly ty ostatky ukládány zpět do toho sarkofágu a zapečetěny. Takže jsem opravdu mohl stát několik metrů od nich a vyfotit ostatky tak úžasného člověka, takové osobnosti středověké, jako svatý Norbert byl. A to člověk skutečně cítí tu úctu k člověku, který dokázal vybudovat řád, který se velmi záhy pozvedl do obrovské prestiže, do obrovského postavení a člověk je pyšný na to, že právě svatý Norbert odpočívá tady na Strahově a ten „pražský Sion“ si nějakým způsobem ještě víc považuje.
To jsou chvíle, které se dají jen závidět. V dobrém slova smyslu samozřejmě.
Ano. To je řekněme takový výjimečný okamžik, který není člověku dán zažít příliš často. Ale musím říct, že, a to v každé svatyni, kam přijdu, když vidím ten promodlený prostor, tu krásu, kterou tam zanechaly generace šikovných malířů, sochařů. Vlastně v tehdejším pojetí řemeslníků, kteří ale byli tak neuvěřitelně zruční, že ti dnešní umělci by jim mohli jenom závidět. Je zázrakem, jakou krásu ta víra stvořila. A to si myslím, že je také dobré vědět, nebo si připomínat, že bez katolické církve by spousta té barokní, ale nejen barokní krásy tedy samozřejmě nikdy nebyla.
Předpokládám, že jste věřící, tedy věřící křesťan.
To je otázka, která se naprosto nabízí. Já jsem pokřtěn v katolickém kostele, mariánském, v Táboře. Řekl bych to tak, že tu cestu k Bohu stále hledám. Jsem velký obdivovatel, sympatizant a dá se říct i obhájce katolické církve. A to i proto, že hovořím s mnoha lidmi, a to i s lidmi velmi vzdělanými, kteří se vyjadřují často v tom smyslu, jak ty můžeš vůbec psát takhle pozitivně o katolické církvi? A teď vychrlí ta negativní epiteta mediálního obrazu církve. Já ale nemohu s klidným svědomím říct, že bych byl klasický věřící, ale nějakým způsobem k tomu směřuji. A pevně doufám, že ten dar té víry ke mně ještě přijde.
Dokážete si třeba představit, že byste žil v nějakém takovém klášteře? 
Upřímně řečeno zatím určitě ne, už jenom proto, že jsem člověk, který velmi rád cestuje a velmi rád střídá místa pobytu a samozřejmě princip stabilitas, stálosti, to je jeden ze základních principů toho katolického řeholního života. Je ale pravda že třeba tady u nás, na Hradčanech, je krása těch klášterů opravdu dechberoucí. A třeba kapucínský klášter kostela Panny Marie královny andělů na Loretánském náměstí má opravdu nádherný park a unikátně zachovanou zahradu.
Samozřejmě v jisté nadsázce, to teď nechci, aby vyznělo, že je to nějaký můj plán a hlavně by to bylo příliš troufalé, až bych se dožil nějakého hodně vysokého věku a už jaksi zanevřel na ty radosti světského života, tak třeba tam, v této nádherné enklávě by se mi líbilo bydlet.
Tak se vám to třeba splní.
Zatím rozhodně necítím to povolání, což si myslím, že je asi zásadní. Obdivuju všechny, kteří v těch komunitách mohou žít. Jak jsem zmínil, měl jsem to štěstí s několika lidmi, tedy s muži, z různých komunit hovořit. Jsou to vždy lidé nesmírně empatičtí, tolerantní, to bych rád zdůraznil. Vůbec nesedí ta představa nějakého toho, v uvozovkách „zapšklého“ mnicha, který hájí tu svoji pravdu. To vůbec ne. A jsou to i lidé pracovití, to je třeba taky říct. Mají toho opravdu hodně co na práci, takže si troufám tvrdit, že by se i možná v takové komunitě líbilo.
Ale pak je samozřejmě ještě taková možnost, která možná někdy v životě nastane, stát se tzv. terciářem, to znamená členem třetího řádu. Mimochodem tady bych zmínil, že u premonstrátů je ta zvláštnost, dá se říct v uvozovkách vynález sv. Norberta, že to je starší třetí řád vůbec v rámci katolické církve. Takže i takové zajímavosti se člověk dozvídá a postupně ten obraz je plastičtější a plastičtější a bohatější. Pak se na tu Prahu, ale nejen na Prahu, ale na každé místo, o kterém se takto něco takhle navíc dozvíte, díváte úplně jinak.
Zažil jste kromě toho v životě i něco záhadného, nad čím zůstává, jak se říká, rozum stát? Nějaký takový okamžik?
Nejsem na to asi ta úplně nejlepší a nejcitlivější osoba, nicméně pro mě záhadou, jak dokázali ti lidé stvořit tolik krásy, zejména v případě monumentálních fresek, nejen středověkých, ale i raně novověkých. Když si člověk představí, v jakých podmínkách ti lidé pracovali. A že to někdy byli starci nad hrobem. Konkrétně například můžu jmenovat Antona Maulbertsche, který dokázal udělat tu neuvěřitelnou fresku ve Filozofickém sále strahovské knihovny. Co dokázali takoví lidé zvládnout fyzicky, mentálně, psychicky, hlavně psychicky, to je pro mě přímo zázrak. A určitě jim ta víra jim k tomu pomáhala.
Jinak naprosto rozumím vaší otázce. Možná vzdáleně by se dalo říct, že takový záhadný, nebo tajemný, okamžik nastal, když jsem před lety, na Štědrý den, což nebyla náhoda, navštívil Starý Dvůr v Drastech u Klecan. Tam na mě skutečně silně promluvil genius loci. Přitom to byl vlastně jen starý, zchátralý panský dům, jakých jsem viděl desítky, ne-li stovky, dvůr zaplevelený vším možným a mně se tam strašně líbilo. Nafotil jsme si to a asi po roce jsem zjistil, že se tam stěhují mé oblíbené bosé karmelitky tady od svatého Benedikta. A musím před nimi opravdu smeknout klobouk, s jakými oběťmi se tomu místu věnují a jak usilovně a energicky to místo díky nim vstává z popela.
To není samozřejmě zázrak, nebo záhada, ale je to taková řekl bych velmi hezká náhoda, že jsem se úplně náhodou ocitl na místě, o kterém jsem potom psal dokonce ve dvou knihách, a mohl jsem být svědkem jeho obnovy.
Co byste řekl z hlediska svých životních zkušeností, které ž určitě máte, k té dnešní době, nebo čeho by se možná měl člověk přidržet? O čem třeba mluvíte se syny? Kolik jim je let?
Synům bude dvacet a sedmnáct let a právě se snažím, a oni jsou vnímaví, i když se samozřejmě občas tváří, že ne. Snažím se je přichytit k něčemu stálejšímu, než jsou ty pozlátka dnešní doby. Myslím si, že pokud se budeme denně dívat na televizi, poslouchat rozhlas a sledovat sociální sítě, tak můžeme velmi snadno nabýt dojmu, že ten dnešní člověk je naprosto zkažený, žene se jenom za povrchními požitky, případně se obrací ezotericky někam úplně jinam, než je tady.
A hlavně ta doba je teď příšerná.
Ano, ale myslím si, že pokud se lidé od médií trošku dokážou odpoutat, což je doufejme i můj případ, tak najednou zjistíte, že to opravdu není tak hrozné, jak je nám to podáváno. Protože už taky něco pamatuju, řekl bych, že vidím jistý mediální kontrast k tomu, co bylo dřív. Za socialismu nám ta realita byla jaksi neustále lakována na růžovo, Všechno bylo prostě v nejlepším pořádku a směrovalo k zářným zítřkům. Dnes je to opačný extrém, všechno se lakuje načerno a neustále jsme tak vlastně obklopeni katastrofami, hrůzou a utrpením.
Stačí se podívat na složenky a to utrpení dostává velice hmatatelnou podobu. To mi přijde docela jako realita, nejenom jako nějaká fikce.
Možná bych se vrátit do času maličko dřívějšího, a to je ten nešťastný covid, o kterém samozřejmě si myslím své. Tehdy se spousta mých přátel zavřela doma, a možná že do dneška ještě nevylezla, a já jsem niky tak necestoval, jako v té době. Samozřejmě v rámci nějakých jako omezení, ale já jsem si užil tolik pobytu venku, tolik času se svými dětmi, tolik sportu. Samozřejmě, že mi ale hrozně chyběla živá vystoupení, a těm, kteří je zakázali, to nemůžu odpustit. Protože to bylo svinstvo, to říkám otevřeně.
Navíc to ani nemělo smysl.
Tak. Nesmyslné svinstvo. Ale z mého soukromého hlediska, osobního nebo cestovatelského, jsem si ten čas neskutečně užil. Takže myslím, že tu svoji polohu si každý může najít. Je rozhodně snazší říct – nic se nemůže, nemůžu nic dělat, musím jenom ležet doma a čekat, až to celé skončí. Možná jsem naivní, ale opravdu si myslím, že ten můj život není tak hrozný, jak nám ho v médiích líčí.
Kde čerpáte ten svůj životní optimismus? Nebo jinak. Byl jste vždycky takový? 
To si nemyslím, asi ne. Dokonce, nechci říct, že bych byl nějaký alkoholik, ale v mládí jsem se velice rád napil a měl jsem i období, kdy jsem ten alkohol skutečně potřeboval k životu. Taky jsem kouřil, až do čtyřiceti let, ale toho jsem se dokázal zbavit. Teď tem optimismus hledám v endorfinech, a samozřejmě v tom, o čem se veřejně smí hovořit. Je to sport, procházky, výlety, je to čas strávený s mými syny, kteří už mi tedy bohužel úplně vyrostli, ale pořád máme nádherný vztah. Jsou to ženy, jsou to veřejná vystoupení, která já miluju. A jsem strašně rád, že zase smíme, i když to zní opravdu hrozně, ta veřejná vystoupení dělat a doufám, že už tomu nikdy nebude jinak.
Zažil jste někdy třeba vy osobně okamžik nějakého vytržení nebo odpoutání se od reality?
Zažil jsem to v souvislosti se ženami, o tom bych pomlčel. Ale bylo to třeba v dobách, kdy moji synové ještě hráli vrcholově fotbal a podařilo se jim něco úžasného, třeba na celostátní úrovní , tak samozřejmě v tu chvíli člověk zažívá nádherný pocit. Je to v okamžiku, kdy vám vyjde kniha, na kterou jste třeba pyšný a vidíte, že se dobře prodává, že má ohlas u lidí. Není to samozřejmě vždy, o tom si nemusíme nic říkat, ale jsou určité knihy, ze kterých se těšíte, které mám do dneška hrozně rád. Přiznám se, že některou si třeba vezmu po pěti letech do ruky a políbím ji, protože to je taková moje životní družka, která mě provází, a vzpomenu si, jak jsem tu knihu psal, jak jsem kvůli ní cestoval. Takhle mám třeba rád Krajinu prvních Přemyslovců, napsanou s Otomarem Dvořákem, kde to bylo ještě před tím covidem. Člověk, který sledoval média, už tušil, že se bude něco dít, ale já, jak ta média nesleduju, jsem žil v takové sladké nevědomosti, vůbec nic jsem nevěděl a ty cesty jsem si krásně užíval i ta kniha sama je velmi úspěšná.
Kolik jste vydal už celkem knížek?
Jako nakladatel, a to je další moje lajdáckost, bych řekl, že to bude asi tak k tisícovce.
Na jakou další knížku se chystáte?
Pokud o mé autorské knihy, chtěl bych pokračovat tou klášterní sérií. Rád bych se vydal na Malou Stranu a pracovní název zní Z Malé Strany na Vlašský rynek, čili skončil bych na Malostranském náměstí. S Otomarem Dvořákem něco chystáme, byli jsme rozhodnuti co, ale teď se objevila nějaká jiná možnost, ale nepadla ani ta první, Takže s dovolením, abych se neblamoval, si to nechám zatím pro sebe. Určitě chci s Otomarem Dvořákem dál spolupracovat, je to nejen úžasný autor, ale i úžasný člověk.
Pokud vím, vystupujete o v jeho pořadech?
Ano, vystupuju, v rámci televize Mystery, tuším, že se tak jmenuje, jak jsem ten televizní nedivák. Rád bych třeba zase psal poezii, která měla určitý ohlas, ale to je prostě Popelka a nemám na to čas. Ale kromě těch knih se teď postupně zase vracím k muzice, muzicíruju víc, než dřív, to mě naplňuje, to je ten okamžik vytržení.
Kdybyste třeba měl nějakou osobu s sebou vzít na nějaké místo, které by to bylo? Nebo třeba na rande?
Tak je to Praha, která nabízí spoustu krásných míst a my jsme se třeba v sérii Utajené hrady a zámky se věnovali neznámým pražským hradům. Na rande se nabízí Vyšehrad nebo Petřín, taková ta tradiční místa, a ta jsou stále krásná. Já osobně ale miluju vodu v krajině, takže se hrozně rád procházím kolem Vltavy nebo kolem různých rybníků. Samozřejmě, lidé znají nádrž Džbán nebo Hostivařskou přehradu, ale velice pěkné jsou třeba rybníky mezi Hrnčíři a Šeberovem, i když jsou méně známé.
Těch romantickým míst je spousta a já jsem hrozně rád, že ta Praha není tak zastavěná jako třeba Hong Kong, že se tady dá třeba ještě nadechnout, rozhlédnu a strašně moc si přeju, b ta její krása nemizela , ale naopak, aby se ten její kabátek nějakým způsobem dál zkrášloval. Takže mě taky vždycky mrzí, když někde nějaký kousek té staré krásy zmizí.
Jika Lenková, foto: archiv J. P. Snětivého
