Jako malé dítě jsem si často kladla otázku: Jaký bude svět za padesát let?
Ne, že by mě to nějak vzrušovalo nebo brzdilo ve vývoji. Čas utekl jako voda a já se dočkala. Nechci se tady rozepisovat o mém dětství, bylo spokojené, plné her, dobrodružství, zážitků, dětských lásek a jiných vjemů. Rovněž přeskočím kapitolu častých dotazů posledních desetiletí typu “Jarko, kdy jsi se začínala cítit ženou”.
Jak mám prosím definovat pocit ženy, když jsem se jako “žena” nenarodila? A jak to mám navíc vysvětlovat celé společnosti, která je, tedy alespoň věřím, prozatím stále většinová? To nelze! Musela bych lhát a to prosím nechci. Věděla jsem jen, že “něco” není v pořádku. Po pravdě, a po tak dlouhé době mé změny, by bylo dobré, se k “odehraným songům” již nevracet. Ponechat je coby tajemství lékařských chorobopisů archivovaných ve sklepení pražského sexuologického ústavu. Mohou časem podlehnout skartaci, nebo si na nich myši pochutnají, nevím, co vím, že jsem, jsem tady a jsem za to ráda. Toliko k dávné historii mého života.
Čas utekl jako voda a já se dočkala – 18 let v “novém” těle.
Dočkala jsem se, s pár drobnými navíc, v úvodu zmiňovaných, 50 let. Přesněji 56 let biologického života, z toho 18 let v “novém” těle. To to letí…
Pracuji, jsem tramvajačkou pražského dopravního podniku. Miluji ranní rozbřesky, vznášející se mlhy nad Vltavou při linkách vedoucí po nábřeží, pohledem na majestátní Pražský hrad a vůni kávy v kabině
tramvaje. Každá naše tramvajová linka má své kouzlo a příběh. Snad jen, pokud projíždím kolem Vojenské nemocnice ve Střešovicích, zavzpomínám s jistou nostalgií na dobu, ač zdravá fyzicky, kdy jsem se marně pokoušela o vstup do Armády ČR. Také již dávno uzavřená kapitola. Zbyly jen vzpomínky a staré fotografie z doby totalitní, kdy většina mladých mužů vyslechla onen “ortel” SCHOPEN – ODVEDEN. I já byla mezi nimi. Příběhy poté, psal život sám. Dodnes na ně s kamarády spolubojovníky při posezeních vzpomínáme.
Mladá generace toto již nezažije, asi to tak má být. Nevím. Co vím je fakt, že my starší jsme tak nějak odolnější vůči všemu. Snáze se dokážeme přizpůsobovat situacím, což se ukázalo nemalou měrou v době covidové. Snáze zvládáme stresové situace, což se v mém případě hodí v mé profesi. Oproti tomu, a teď už budu hovořit pouze sama za sebe, hůře zvládáme určité záležitosti, a to především v konfrontacích s mladší generací. Tedy pokud se to týká záležitostí, které překračují hranice lidského chápání.
Řeč je o problematice zvané Transsexualita – porucha pohlavní identity. Problematika, která se mě osobně týkala a já jí zdárně vyřešila. Asi bych se k tomu již nevracela, nebýt poslední doby jistých rozepří v podobě aktivistických skupin s mojí maličkostí. Tyto skupiny a za všechny budu jmenovat jednu organizaci s názvem Trans*parent, vytváří jakýsi moderní obraz doby a v tomto duchu se pokouší nasměrovat své aktivity. Pojem Transgender, který je majoritním u aktivistů je odborných označením u lidí, jejichž genderová identita není v souladu s pohlavím, které jim bylo určeno při narození. K tomuto pojmu se pak nabalují další, je toho široká škála ale odborný výklad nechám na odbornících z oblasti sexuologie. Já vám mohu jen sdělit základní rozdíl. Transsexualita – která je právě mylně poslední dobou zaměňována za výše uvedené, je stav nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím. Projevuje se obvykle neztotožněním člověka s biologickým pohlavím a touhou být opačného pohlaví, mít jeho tělesné znaky a projevy.
V čem je tedy problém ?
Vysvětlím ve zjednodušeném pohledu, neboť pokračovat s medicínskou odborností, nepochopí běžný člověk zhola nic. A z neznalosti pak vzniká nevraživost, která se projevuje někdy v malé, ale občas i ve větší míře, zvláště, pokud se medicínský problém řeší ve veřejném prostoru přes média. A to se děje právě ve velké míře v současnosti. Fakt, který je snad denně probírán v médiích, snaze aktivistů projevit se v hlásajícím duchu: “Toto je naše tělo, o něm si budeme rozhodovat jak my uznáme za vhodné, nikdo nám nebude poroučet a společnost nás bude respektovat!” Asi tak zjednodušeně řečeno, co je záměrem Transgender aktivistů. Pokud se k problému přidají ještě požadavky úředních změn identity bez nutností operaci předkládané vládě.
Rozpoltí to nic nechápající společnost ještě vice. A co více, děje – li se tak za podpory politických stran, která si tím zajišťuje ještě větší pozornost, než by jim byla v jiném případě věnována. Já to tak vnímám.
Transsexuálové tyto změny, médii uměle vyvolávané rozbroje, ani žádné jiné intervence nechtějí. Stejně jako já si vyřešili nebo řeší svůj medicínský problém až do finální podoby a víceméně se již v uvedeném neangažují. Zdálo by se to jednoduché coby vysvětlení, realita je však jiná. Není se tedy čemu divit, že veřejnost je z tohoto všeho zmatená, zmateně, byť i neuváženě reaguje v komentářích pod články, v neposlední řadě je tímto zmaten i pan prezident, který si v rámci “rejpnutí” neodpustí svoje, ani ne již vtipné hlášky. A pro zbytek společnosti jsme jen a pouze obyčejné, se vším nespokojené a v neposlední řadě ukňourané “TRANSKY”. Pozorujete přátelé mí milí, že bych byla za svých 18 let nového žití nějak osobně “ukňouraná” ?
Vykašlat se na tohle všechno. Zabalit bágl, zaletět si na druhý konec světa. S kamerou. Mým koníčkem a láskou současnou je tvorba videí ze zážitků, které prezentuji pro pobavení své i svých sledovatelů na YouTube kanálu Jarka Broki. To je moje smysluplná zábava. Už se těším, až zase někam vyrazím.
A proč se tedy zaobírám nějakým řešením aktivistů?
Víte, zažila jsem to sama, vím co vše obnáší, jak těžké je pro některé řešení otázky přeměny. Osobně bych si nepřála podstupovat něco takového v současném chaosu. To chce opravdu silné nervy, pomoc rodiny, přátel, kamarádů. Jsem vůči lidem, které to čeká a mají před sebou cestu dlouhou a někdy pořádně trnitou, empatická. Držím jim palce ať vše zvládnou. Já mohu udělat jen jedno. Nedopustit, aby se v rámci vytváření módních trendů dehonestoval pojem Transsexualita – porucha pohlavní identity.
Občas vzpomínkou zabrousím do dětských let a opět si kladu otázku, jak bude svět vypadat za dalších padesát let, až tady nebudu.
Jaroslava Brokešová
