Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu připravila výstavu Was ist Kunst / Dragoljub Raša Todosijevič.
Dragoljub Raša Todosijević patří k první generaci jugoslávských konceptuálních umělců, kteří se obrátili proti státní – dominantně malířské – doktríně umělecké produkce, rozvíjené na tamějších akademiích od počátku šedesátých let. Je jednou ze zakladatelských osobností jugoslávské a srbské neo-avantgardy, která se v počátcích soustředila na kritiku modernistického uměleckého díla a uměleckého provozu. Todosijević se později obrací ke kritickému reinterpretování kontroverzních symbolů, jako je například svastika.
Výstava je členěna do oddílů, v nichž jednotlivá umělecká díla postupně vyprávějí příběh umění a tvorby jako takové. Zabývají se globálními podmínkami produkce a distribuce umění a v jisté míře předznamenávají obrat směrem k postmodernismu.
„Todosijevićova umělecká praxe je výzvou k zamyšlení nad tím, za jakých podmínek existuje umělecké dílo a umění vůbec. K tomu směřuje i otázka ‚Was ist Kunst?‘, odkazující na jeho ikonické dílo z roku 1978, která zároveň slouží jako název výstavy,“ říká kurátor výstavy Jakub Král.
Způsob, jakým je tato otázka odpovězena, odráží nejen změnu uvnitř světa umění, ale také celosvětovou proměnu v oblasti šíření informací, výrazný odklon od klasických lineárních dějin vnímaných jako postupné překonávání předcházejících epoch a přesun těžiště zájmu směrem k dosud nedefinované, a proto obtížně uchopitelné současnosti.
Začátek výstavy ve druhém patře rámuje Todosijevićovo osobní nastavení kritérií toho, co bude napříště možné považovat za umělecké dílo. Když ve své performanci s názvem Odluka kao umetnost (Rozhodnutí jako umění) říká, že umění je otázkou rozhodnutí a tvůrčím impulsem se může stát jakákoli pohnutka umělecké dílo vytvořit, stává se relativistou a nomádem. V jedné z pozdějších performancí s názvem Umetnost i istorija (Umění a dějiny) několik hodin vyjmenovával zpaměti jména všech umělců, na které si dokázal vzpomenout, a demonstrativně k nim připojil i své jméno, aby celý tento rodokmen ve svůj prospěch demokratizoval. Předělem ve vyprávění příběhu Todosijevićova díla je
monumentální textová instalace Edinburského manifestu – manifestace rozloučení s tradičním hodnotovým systémem světa umění. Nadále se pak Todosijević věnuje už pouze tvorbě jako umělecké produkci (například Linií) či produkci kritických idejí, které odkrývají ideologické základy uvnitř modernistického uměleckého díla. Zabývá se problémy, jako jsou tržní komodifikace či fyzická sakralizace uměleckého díla.
Todosijević se explicitně obrací k velkým postavám moderního umění, ale nevrací se, jak bychom mohli očekávat, k postavě Marcela Duchampa coby zakladatele konceptuální větve umění dvacátého století, ale naopak k Pablu Picassovi jako ke ztělesnění života a díla geniálního Umělce. V sérii Zovem se Pablo Picasso (Jmenuji se Pablo Picasso). Todosijević v zásadě přemaloval cyklus Picassových ženských portrétů. Tímto gestem totálního přivlastnění Picassovy apartní portrétní malby se kriticky obrací k počátku kultu velkého geniálního umělce, který se stává celosvětově ctěnou osobností, za niž se takto Todosijević sám podvratně prohlašuje.
V další sérii s názvem Depresivna apstrakcija (Depresivní abstrakce) konfrontuje umění klasického evropského modernismu s „vývojově nižší“ formou abstraktního umění, kterou sám stvořil a kterou prohlašuje za svým způsobem orientální. Závěr vyprávění o Todosijevićově praxi tvoří monumentální instalace s názvem Gott liebt die Serben (Bůh miluje Srby), jež ilustruje další stěžejní téma výstavy, kterým jsou možnosti čtení symbolů. Jejich významy se v naší minulosti ustálily, ale v současnosti se rozpíjejí, a tím nabízejí radikální aktualizaci tváří v tvář hluboké proměně světa.
Zkušenost naprosté tekutosti, s níž se svět vyvíjí, v umělecké praxi Raši Todosijeviće rozostřila hranici mezi čtením symbolu v jeho díle, a to na specifickém příkladu svastiky, která symbolizuje totalitní politické myšlení první poloviny dvacátého století. Ať tak či onak, Todosijević nás, podobně jako jiná umělecká uskupení pocházející z regionu bývalé Jugoslávie, ponechává opuštěné s našimi pochybami, co vlastně takový symbol vytržený mimo kontext může znamenat. Může se tak dost dobře stát, že tento symbol bude, pokaždé zcela jinak, odpovídat na otázky, které budeme vůči umění a našemu světu a současnosti vznášet.
„Výstava tak z principu není klasickou retrospektivou, i když zásadní momenty a strategie Todosijevićova díla v úplnosti prezentuje. A stejně jako autor sám přistupuje k vyprávění obecných dějin i dějin umění specifickým způsobem, tak i my jsme si dovolili zacházet s jeho dílem interpretačně a pokusili se aktualizovat některé symboly, taktiky a koncepce, které v něm jsou stále živé a naléhavé právě pro dnešní svět,“ uzavírá Jakub Král.
Výstavu, ke které GHMP vydala katalog, můžete navštívit do 17.září.
Foto nad textem: Z expozice – Rozhodnutí jako umění, 1973
Zpracoval s použitím TZ GHMP Petr Ondrášek
Fotografie © Petr Ondrášek
