Psal se rok 1936 a v hlavním městě nacistického Německa – Berlíně se konaly jedenácté letní olympijské hry. Nacistická propaganda tehdy hlásala nadřazenost árijské rasy nad ostatními a jejím hlavních cílem bylo demonstrovat tuto zrůdnou ideologii na základě vítězných výkonů německých sportovců.
Celý svět tehdy oblétly zprávy o pronásledování Židů nacisty. Spojené státy z tohoto důvodu dlouho zvažovaly bojkot olympiády, ale nakonec se rozhodly se zúčastnit. Nacisté se američanům vysmívali, že spoléhají na černé atlety “podřadné” rasy. Jednou z amerických nadějí byl totiž právě černý vrcholový atlet, sprinter a dálkař James Cleveland “Jesse” Owens. Za zmínku stojí zajímavost, že v olympijské vesnici Owense navštívil Adi Dassler, osobně mu předal pár ručně šitých, kožených Adidasek s hroty a přesvědčil ho, aby je vyzkoušel. 
Týden potom Owens na olympiádě v Berlíně získal zlato v běhu na 100, 200 metrů a také ve štafetě na 4 x 100 metrů. Se svým bezpochyby nejslavnějším výkonem se však zapsal do historie před 76 lety – 4. srpna 1936 ve skoku do dálky. Owens kvůli dvěma přešlapům málem neprošel kvalifikací. Za zdrceným Owensem tehdy přišel německý dálkař Luz Long a poradil mu, jak změnit rozběh, aby postoupil. Z následného finále se tak stalo strhující drama mezi oběma atlety. Owens při svém prvním pokusu překonal olympijský rekord a ve druhém skoku, při kterém dolétl na značku 787 centimetrů, ho ještě vylepšil. Miláček národa, Němec Long však v páté sérii owensův výkon na centimetr srovnal. Owens vzápětí kontroval svým posledním skokem dlouhým 806 cm a získal tak svoji čtvrtou zlatou medaili. Jako první s gratulací přispěchal právě Luz Long a oba společně pózovali fotografům. Američtí černí sportovci na olympiádě v Berlíně získali pro svoji výpravu jedenáct medailí, z nichž samotný Owens obdržel čtyři.
Po celém světě se následně rozšířila historka o tom, jak rozčílený Hitler odmítl podat černošskému atletovi ruku. Není to však zcela přesné. Nacistický vůdce přijal první den olympiády řadu sportovců, hry ale opustil těsně před tím než převzal zlatou medaili Američan Johnson. Hitler byl olympijským výborem upozorněn na to, že musí přijmout buď všechny vítěze nebo vůbec žádné a rozhodl se pro druhou možnost. Během owensova pobytu v Berlíně bylo obvyklé, že ho o autogram na ulicích žádali desítky lidí. Na rozdíl od USA, kde se při svých cestách s týmem musel stravovat pouze v “black-only” restauracích a byl ubytován v “black-only” hotelech, mu bylo v Berlíně dovoleno pobývat v hotelech a zařízeních určených pro Němce.
Jesse Owens při svém návratu do USA opětovně narazil na tvrdou realitu rasové segregace. Při uvítání v newyorském hotelu hotelu Waldorf-Astoria např. musel použít nákladní výtah. Politikem, jenž Owense ve skutečnosti odmítl přijmout byl americký prezident Franklin Roosevelt, který ho jako nejúspěšnějšího amerického sportovce olympiády nepozval ani do Bílého domu, což byla obvyklá tradice. Owens se k tomu ve svých pamětech vyjádřil se slovy: „K čemu řešit, že mi Hitler nepodal ruku, když jsem se vrátil zpátky do Ameriky a stejně jsem musel jezdit v autobusu pouze vzadu a chodit zadními dveřmi,“ , „Hitler mě neurazil, to Roosevelt mě ignoroval“.
Po ukončení sportovní kariéry dělal správce hřiště a živil se potupným zaměstnáním jako estrádní sprinter. – Za peníze závodil s nejlepšími bassebalisty, auty, motocykly ale i psy, koňmi a s klokany. Uznání od amerického prezidenta se mu dostalo až v druhé polovině padesátých let, kdy ho Dwight G. Eisenhower jmenoval čestným ambasadorem sportu a vláda jej v této funkci poslala na Dálný východ. Prezident Ford mu v roce 1976 udělil nejvyšší státní vyznamenání – Medaili svobody. Owens také znovu navštívil Berlín, kde po něm později pojmenovali školu a ulici.
Životní příběhy obou atletů, které spojovalo vzájemné přátelství, však neskončily happyendem. Luz Long padl v roce 1943 ve svých 30 letech jako voják wehrmachtu na Sicílii. Silný kuřák Owens zemřel v roce 1980, na rakovinu plic. O deset let později mu byla udělena in memoriam Zlatá medaile Kongresu USA.
Text: Vít Hassan
- Tento článek vyšel dříve na: http://hassan.blog.idnes.cz/ –
