Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Kultura v Praze

STŘÍPKY Z DĚJIN ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ

Koňský trh v roce 1830 - v místě kroužku stávala pravděpodobně Bouda

Historie českého divadla byla dlouho poznamenána soužitím Čechů s Němci a jejich sociálním postavením. Čeští dramatici se obvykle živili zároveň jako novináři nebo jak se jen dalo. Kulturní a obrozenecké snahy českých politiků, spisovatelů a dalších vlastenců narážely na bariéru mnohem silněji zakořeněného německého nacionalismu. A protože německé (potažmo rakouské) obyvatelstvo v našich zemích tvořilo hlavně měšťanskou a šlechtickou vrstvu společnosti, tedy tu bohatší, zároveň byla Němčina i druhým jazykem všech obyvatel monarchie, soustředila se na přelomu 18. a 19. století většina pozornosti na kulturu navštěvovanou právě touto částí obyvatel. Stav tehdejších kulturních institucí ostatně hovoří za vše. Většina novin a časopisů vycházela hlavně německy, a to až do vzniku Pražských poštovských novin (jinak také Schönfeldských c.k. pražských novin nebo Pražských českých novin) v roce 1719. Teprve Kramérius, který se stal redaktorem obnoveného listu v roce 1782, je pozvedl na vysokou úroveň. A později to byl právě on, kdo začal vydávat vlastní Krameriovy c. k. vlastenecké noviny a nakonec založil první české nakladatelství – Českou expedici. Mimochodem jeho snahy o český tisk nakonec ukončila právě tvrdá cenzura přelomu století.

Neobyčejná Bouda

STŘÍPKY Z DĚJIN ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ

Karel Ignác ThámPodobné to bylo také s divadlem. Dlouho neexistovaly v podstatě žádné budovy, které by sloužily výhradně pro účely herců a k divadelním představením. První divadelní prostory vznikaly v rámci zámeckých sídel (klasickou ukázkou je divadlo v Českém Krumlově), kde se bavila šlechta při velkých svátcích a oslavách a hrály jim k tomu vybrané kočovné společnosti. Ty většinou putovaly od města k městu a hrály, kde se dalo. Menší kočovné společnosti (kam patřily ty české) hrávaly hlavně na improvizovaných jevištích městských tržišť nebo v hospodách. To byly skutečné počátky českého divadla, jak je zažila řada našich nejstarších dramatiků i herců. Stavební boom divadel měl na svědomí až osvícený panovník Josef II., který divadlo doslova miloval. Je třeba říci, že už před postavením boudy se česky hrálo, ovšem jednalo se většinou o kočovné společnosti, které uváděly překladové frašky často v nekvalitním provedení.

„…byl to hmotný, výdělečný tlak, který začal konečně působit na pražské divadelní podnikatele, aby se pokusili přilákat i české obyvatelstvo k pokladnám. Nejznámějším a zároveň typickým pokusem toho druhu byla z němčiny přeložená veselohra Kníže Honzík, kterou uvedl na scénu své divadelní společnosti v Kotcích ředitel Johann Joseph Brunian. Ovšem čeština jeho německých herců byla taková, že je české obecenstvo vypískalo!“ napsal Václav V. Kratochvíl v knize Národ sobě o jednom z českých představení.

Dobový letákNesmíme také zapomenout, že se od roku 1784 hrálo česky také v Nosticově divadle pod taktovkou divadelního ředitele Františka Bully – i když původně jen jednou týdně a šlo spíše o divadlo trpěné než podporované, alespoň pokud šlo o oficiální úřady a pražské Němce. Na druhou stranu u českého obecenstva měla tato představení nebývalý úspěch, i když do roku 1785 se zde hrály vlastně jen překladové hry. Česky psaný repertoár původních autorů v té době v podstatě neexistoval, nebo se soustředil u venkovských kočujících společností a často se o něm nedochovaly žádné zmínky.

Právě ve zmíněném roce 1785 ale přišel mladý Václav Thám a vše změnil. Na prknech se objevil jeho kus Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera (někdy se uvádí až rok 1786), který je často považován za první skutečnou českou divadelní hru. Uvedení bylo natolik úspěšné, že se hra musela dokonce opakovat. A od českých diváků získávala samou chválu:

„Tento kus jest zcela dobře vypracován v jadrné české mluvě,“ zní pochvalná dobová kritika z Schönfeldských novin. „Tato hra tím větší milosti v lidu nalézá, poněvadž obsah její na zvláštní hrdinský kus našeho někdejšího knížete Břetislava se vztahuje,“ napsal tehdy Kramerius. Tím začala éra českého divadla a nejspíš i díky tomu začali čeští vlastenci s bratry Thámovými v čele uvažovat o vlastním, tedy českém divadle.

Pamětní deska na domě ve Vodičkově uliciNa fasádě naproti Wiehlovu domu v pražské ulici Vodičkova, bohužel až v úrovni prvního patra, visí pamětní deska připomínající, že v původním domě zde žili bratři Václav (1765 – 1816) a Karel (1763 – 1816) Thámové. A právě tito dva bratři byli u toho, když vznikl nápad na stavbu skutečně české divadelní scény, kde by se hrála pouze česká představení pro české publikum. Spolu s nimi stáli u zrodu také Prokop František Šedivý a Josef Zíma, rovněž dramatici a zapálení vlastenci. Začátky však nebyly jednoduché. Celkem třikrát šla do Vídně k patřičným úřadům korespondence s žádostmi o povolení stavby, a třikrát se vrátila žádost odmítnutá. Až samotný Josef II., který byl známým příznivcem divadla, dal českým vlastencům své požehnání, se stavbou souhlasil a dokonce na ni skromně i přispěl (což je jedním z historických paradoxů, že za vznikem prvního českého divadla stál panovník z údajně tolik nenáviděného rodu Habsburků).

Nakonec se velkým problémem nestalo úřední povolení, ale (jak to už v umění bývá) finance, které ani jeden ze zúčastněných neměl. Proto připomínalo toto divadlo skutečně spíš velkou boudu nebo stodolu než divadelní budovu. Velmi působivě tyto začátky popsal historik Petr Hora-Hořejš v šestnáctém díle svých Toulek českou minulostí. Cituji:

„…hned v roce 1786, kdo jiný by zavelel než rváč a dříč Thám, vzniklo první české zpola amatérské, zpola profesionální divadlo, skromné jak vesnická kaplička (Část herců byla tenkrát z angažmá v německém divadle vyhozena.)

Ten příběh prvního ,chrámu české Thálie´ vyvolává spíš nostalgii než úsměv.“

Stavbu na příslušném pozemku budoval jistý František Pfanner, tesař, který vše budoval na dluh, protože zmíněná vlastenecká společnost prostředky právě neoplývala. Zaplatit mu chtěli z výnosu představení, a to ve splátkách, které činily pouhé tři zlatky za týden. Že nešlo o žádné honosné architektonické dílo, dokládá fakt, že stavba trvala pouhý měsíc. Bohužel tehdy nikoho nenapadlo zaznamenat, jak vlastně první české divadlo skutečně vypadalo. Můžeme si ho ale představit jako velkou stodolu na pozemku o rozloze přibližně 20 x 10 metrů z hrubých, snad nahrubo otesaných prken, uvnitř které se nacházelo jen jednoduché jeviště a pár dřevěných lavic. Víme, že stěny byly dvojité a mezi nimi bylo seno, které mělo sloužit jako izolační vrstva – to aby diváci ani herci uvnitř nemrzli. Aby vnitřek nevypadal stejně nevzhledně jako exteriér, byly stěny pokryty jednoduchými tapetami z plátna. Jen pro zajímavost zde uveďme popis Boudy z románu Josefa Jiřího Stankovského Vlastencové z Boudy, který však vyšel až ve druhé polovině 19. století:

Bouda tato, jak již z názvu vysvítá, dřevěná, uvnitř plátnem potažená a slámou vycpaná, stála uprostřed koňského trhu naproti hospodě „u císařských“, zadním průčelím proti kašně, na níž nalezala se socha knížete Václava později více do předu pošinutá. Bylo to stavení podlouhlé, nepříliš vysoké a dosti primitivně zbudované, podobající se spíše nějaké kůlně či boudě, jakou vídáme u nynějších majitelů zvěřinců a opičích divadel; nebylo ani natřeno.“

První základy byly položeny 11. května, premiéra první hry se odehrávala už 8. července. Ukázalo se však, že najít dostatečně vhodný titul k otevření prvního českého divadla nebylo nijak jednoduché. Jak je napsáno výše, příliš původních českých her v té době ještě neexistovalo, a tak se divadelní společnost rozhodla uvést překladovou hru Vděčnost a láska k vlasti od Augusta Wilhelma Ifflanda, německého dramatika, dále německou veselohru Paruky a pantomimu Pražské kuchyňky aneb Uhořelí sedláci.

Samozřejmě, že se v Boudě hrála i později většinou představení překládaných her, a to především z Němčiny, nicméně zde hrané hry byly představovány českému publiku výhradně v češtině. A publikum přijalo tato česká představení z počátku s povděkem a nadšením, dokonce přes to, že rodným jazykem řady herců byla původně Němčina. Na lavicích i v prostoru pro stojící diváky bychom nalezli i celou řadu tehdejších významných nadšenců a obrozenců a Boudu dokonce navštívil i samotný Josef II.! Jak však tuto návštěvu hodnotil, těžko říci. Nicméně víme, že do repertoáru bývaly zařazeny i nepříliš kvalitní hry a frašky, které často trpěly špatným a rychlým nastudováním. Ostatně musíme si uvědomit, že se stále jednalo o divadlo zpola amatérské. Každopádně zájem obecenstva postupně klesal a s ním i zisky.

Provoz divadla byl velmi nákladný, podnikatelské dovednosti zainteresovaných nebyly nijak veliké a samotná Bouda, hlavně svým vzhledem, velmi vadila magistrátu, protože „hyzdila prostor Koňského trhu“. Už po třech letech se tak na místo vrátil Pfanner se svými dělníky a Boudu, jejíž stavba ani nebyla nikdy doplacena, v pár dnech rozebrali. Podle Miloše V. Kratochvíla se zde odehrálo víc než půl druhého sta překladových a původních českých her, u nichž ale většinou neznáme názvy.

Tak skončila historie Boudy neboli Královského-císařského vlasteneckého divadla. Neskončil tak ale její význam. Ten totiž známe i dnes. Snahy bratrů Thámových a jejich divadelní společnosti se staly základem pro budoucí české divadlo. Jako houby po dešti začaly vznikat nové české hry (v dalších dekádách již víme o víc než 300 divadelních českých kusech) a s nimi časem i české divadelní společnosti. Boudu tak můžeme s trochou nadsázky nazvat i „pravěkem“ Národního divadla a českého divadla vůbec.

Nezbývá než si krátce připomenout osudy těch, kteří stáli u zrodu tohoto prvního českého divadla. O Prokopu Františku Šedivém toho vlastně mnoho nevíme, pouze že se jednalo o dramatika a také amatérského herce, který tvořil pro Boudu a sám v ní také vystupoval. Z jeho her se dochovaly jen některé názvy, třeba Mastné krámy aneb Sázení do loterie nebo Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou. Dochoval se také jeho román Amazonky inspirovanými pověstmi o Dívčí válce. Narodil se 4. Července 1764 a někdy kolem roku 1810 zemřel – obojí v Praze. Ještě méně toho víme o Antonínu Josefu Zímovi, který se narodil 12. května 1763 v Táboře a zemřel v červenci 1832. Studoval na piaristickém gymnáziu v Praze a nakonec se vyučil tiskařem. V roce 1783 koupil vlastní tiskárnu, kterou provozoval nejprve v Týnské ulici a později právě na Koňském trhu. K Boudě se dostal díky přátelství s Václavem Thámem, se kterým se později účastnil i dalších vlasteneckých podniků. 

O bratrech Thámových toho samozřejmě víme mnohem více. Starší Karel Václav Ignác Thám se narodil 4. listopadu 1763, mladší Jan Šimon Václav Thám 26. října 1765 – oba v Praze v rodině kuchaře a komorné hraběnky z Valdštejna. Díky tomu můžeme jako rodnou adresu obou bratrů uvést Valdštejnský palác. Oba bratři navštěvovali akademické gymnázium a studovali filozofii. Z Karla Tháma se stal bibliotékář Národní veřejné knihovny pražské, kde se při své práci setkával se starými českými rukopisy a díly. Právě to ho přivedlo k vlastenectví. Jinak se živil hlavně jako učitel jazyků, především francouzštiny a němčiny. Dlouho se snažil stát učitelem, ale podařilo se mu to až v pozdějších letech. I tak zemřel bez stálého zaměstnání, chudý a nemocný. Tuberkulóza ho dostihla u Milosrdných bratří na Starém Městě 7. března 1816. Mladší Václav se policejním úředníkem, ale pro vzpurnost a zřejmě také pro sklony k pití byl z této funkce vyhozen. Nějaký čas se protloukal jako herec a dramatik v různých společnostech, k nimž počítejme i tu kolem Vlasteneckého divadla, tedy Boudy. Rok také redigoval Schönfeldské královské pražské noviny, ale ne zrovna úspěšně. Život nakonec dožil jako herec kočovných společností, a to v Haliči, zřejmě ve stejném roce, jako jeho bratr. Je až symbolické, že stejně jako nezůstaly stopy po Boudě, nezůstaly ani po bratrech Thámových. O místě pohřbení Václava Tháma se nikdy nic nezjistilo a hrob Karla Tháma na I. oddělení Olšanských hřbitovů kolem kaple sv. Rocha byl zničen při revitalizaci místa na park.

Po skončení Boudy se rozpadla i část jejího divadelního souboru. Část herců se přidala k různým kočovným společnostem (někteří se vrátili k Nosticům a dál hráli v nedělních českých představeních), část se přesunula s Václavem Thámem do nových prostor, které se mu podařilo získat v bývalém refektáři zrušeného kláštera františkánů U Hybernů. A později ještě na mnoha dalších místech podle potřeby a možností, vždy s velkolepým začátkem a rychlým koncem. Od roku 1804 dokonce vystupovala společnost na velkém jevišti Stavovského divadla! Takto přežíval soubor Vlasteneckého divadla až do roku 1811. Nicméně až do postavení Prozatímního divadla v Praze a do vzniku divadelních arén v okolí Prahy v 19. století, byla Bouda na dlouhou dobu jediným skutečným českým divadlem. Zápas o samostatnou budovu „české Thálie“ tak trval až do roku 1850 (založení Sboru pro zřízení Národního divadla), respektive do roku 1862, kdy bylo slavnostně otevřeno Prozatímní divadlo. To je však už jiný příběh.

Tomáš Hejna

Vychází na webu Uměleckého sdružení Artes www.zabava-artes.cz

Podobné příspěvky

Česká premiéra oceňované hry Matthewa Lombarda HIGH

Afri

Jan Saudek dokáže učinit půvabnou a svůdnou jakoukoliv ženu

Afri

„Vždycky mě zajímala jen lidská tvář,“ říká o své tvorbě Vlasta Prachatická

Petr Ondrášek