Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Literatura

BILANČNÍ ROZHOVOR O ZDOLÁVÁNÍ VRCHOLŮ V HORÁCH I UVNITŘ NÁS

Marek_Holecek

V nakladatelství CPRESS vyšla kniha špičkového horolezce Marka Holečka Dotknout se duše (429 Kč), vyznavače alpského stylu, držitel mezinárodního ocenění Zlatý cepín, který se svému lezeckému i soukromému životu věnuje naplno a s vášní.

BILANČNÍ ROZHOVOR O ZDOLÁVÁNÍ VRCHOLŮ V HORÁCH I UVNITŘ NÁS

Jak se dostal k horolezectví? Které expedice a osobní milníky ho nejvíce ovlivnily? A kde hledat optimismus v minus čtyřiceti stupních? Kniha vám zodpoví mnoho zajímavých otázek a je doplněna fotografiemi z Holečkova archivu, kde uvidíte, že limity existují jen v naší hlavě.

Marek_HolecekMarek Holeček v nakladatelství Cpress vydal již dvě velmi úspěšné expediční knihy, Dotknout se nebe (2018, 399 Kč) a Dotknout se hvězd (2020, 399 Kč). Novinka Dotknout se duše je však bilančním zamyšlením nad životem tohoto známého lezce. Vypráví o radostech, starostech, strachu, zakázaných zónách, lásce i přátelství. Takže se vám do rukou dostanou tak trochu jiné zápisky „Marouška blázna“.

Jde o jakousi knižní expedici, která vás zavede do horolezcova nitra, do míst, kde existují odpovědi i na hodně neobvyklé otázky. „Jako proč je dobré mít v Dillí svého vlastního čističe uší, jaké to je ztratit se v mlze ve skotských horách nebo vést motivační přednášku ve věznici na Borech…,“ odhaluje kousek z knihy sám autor.

Ovšem nejen knihy Marka Holečka jsou vždy bestsellerem, ale i jeho dokumentární filmy. O jeho loňském, už legendárním prvovýstupu západní zdí 7100 metrového Baruntse, vznikl fascinující krátký dokument Nebeská past (2021).

Aktuálně připravuje s režisérkou Markétou Ekrt Válkovou celovečerní dokument, který nese název Mára jde do nebe. Film bude sledovat všechny pokusy Marka Holečka o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Ty nepovedené i tragické, během nichž přišel o kamaráda a spolulezce, který spadl z výšky tisíce metrů a také díky omrzlinám o několik článků prstů na noze. Úspěšná byla až pátá expedice.

Ve filmu budou i jeho unikátní záběry, a to ze všech pokusů o Gašerbrum I kombinované či z lezení v Česku s jeho rodinou, kolegy a přáteli. Film by tak měl ukázat sílu i krásu hor, jejich nebezpečí a vůli, kterou musíte pro jejich zdolání mít. Stejně jako Marka samotného, jeho osobní život, komplikovanou povahu a dopad nebezpečných expedic na všechno okolo něj. Celovečerní dokument Mára jde do nebe by měl mít premiéru v kinech v příštím roce.

Marka Holečka můžete milovat nebo obdivovat a můžete ho i nenávidět a nechápat. Ale nejdříve ho díky knihám a jeho dokumentům musíte poznat.

Marek Holeček

Marek HolečekJe jedním z nejúspěšnějších horolezců současnosti. Jako první Čech v historii získal hlavní cenu prestižního ocenění Piolet d’Or 2018 (Zlatý cepín) za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašebrum I. Na kontě má i několik ocenění Výstupy roku ČHS a Horolezec roku.

Leze od svých pěti let a podle svých slov se snaží vylézt vše, co vyrostlo od výše jednoho metru nad hladinou moře až po himálajské obry. Odmítá zažitou představu, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Stejně důležitými se také staly obtížnost výstupu a styl, jakým se k vrcholu dostane. Když se vypraví na osmitisícové hory, vždy hledá nové cesty, když leze na skály, tak prostě trénuje a kochá se. Ovšem na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem.

Jeho dvě knihy Dotknout se nebe a Dotknout se hvězd vyprávějí o životě horolezce, životě na hraně života a smrti, životě po okraj naplněného životem.

__________________________________________________________________________________

Produkce skupiny Albatros Media a.s. pokrývá více než 17 % nakladatelského trhu v České republice; každoročně uvede na trh cca 2 500 nových knih. Vedle osmnácti samostatných nakladatelství (Albatros, CooBoo, Motto, Domino, XYZ, CPress, ComputerPress, BizBooks, Edika, Management Press, Mladá fronta, B4U Publishing, Fragment, Egmont, Kniha Zlín, Vyšehrad, Panteon a Valer) vlastní také vydavatelství audioknih Voxi, prodejce elektronických knih Palmknihy.cz a vydává knihy v rámci partnerského projektu Edice České televize.

Jana Fikotová

Ukázka z knihy

NEJBLIŽŠÍ

Klára „Kája“ Janíková. Původně jsem zvažovala ji otitulkovat jako Márovo „jistítko“, ale pak mi došlo, že by to vůbec nevystihlo to, co mi na Kláře přijde tak podstatné. A co vidím jako zásadní schopnost, nutnou pro status horolezcovy ženy. Vlastně bych to tím i popřela. A totiž, že je to žena nejen autenticky pevná, krásná a vtipná, nesentimentální a nedramatická, ale především velmi autonomní, s vlastním životem, pohledem na věci, názorem. Spíš než jako něčí „jistítko“ působí jako bytost nenápadně si jistá sebou a svým světem.

Rozhovor s ní v útulném přízemním bytě plném úžasných artefaktů, suvenýrů a dekorací z celého světa byl zábavný i přesto, že se nevyhýbala otazníkům a místům postrádajícím růžové odstíny… Už se nepamatuju, kdy jsem Máru prvně viděla. Oba jsme lezli, lezecká komunita tehdy nebyla tak velká, takže jsme na sebe občas narazili ve skalách, v lezeckých hospodách, pak na lezecké stěně v Boulder Baru V Jámě… Když jsem chodila na vejšku (studovala jsem hnojárnu, kvalitu a zdravotní nezávadnost potravin), tak už jsem ho zkrátka znala. K lezení jsem přišla následovně. Někdy kolem patnácti, ještě za totality, jsem začala jezdit na Janovu horu v Krkonoších, pracovat jako dobrovolník na farmu huculského koně. Tam jsem se mimo jiné seznámila i s lidmi, kteří lezli, a začala po skalách lézt s nimi. Po revoluci přišlo jezdění do Alp na zimní výstupy. Bavilo mě to, ale vždycky jsem omrzla… Zjistila jsem, že prostě nejsem na zimní lezení. Tenkrát nebyla ani taková předpověď počasí jako dnes. Koukli jsme na oblohu, řekli si teď by to mohlo klapnout a šli jsme. No a já měla tu smůlu, že S mojí Kájou uprostřed jizerských luk 🙂

Nebyla to láska na první pohled. Já si prostě musím na lidi déle zvykat. Mně se nestalo, že bych s někým začala chodit a byla zamilovaná až po uši. Já si vztah k druhému člověku buduju pomalu. Další věc je, že jsem nezávisle na něm znala jeho dvě předešlé přítelkyně. Byly taky z lezeckého prostředí a obě na Marouse v jeho nepřítomnosti hojně nadávaly… Mára vidí věci růžově, podává to tak, že se rozešli hezky. Nezdá se mi, že by jakýkoli rozchod mohl být hezký, ale Mára to tak prostě, možná s odstupem času, vidí. Mně osobně přišlo, že když se jejich vztah chýlil ke konci, byly holky na Máru příšerně nasraný. A já se jim nedivím. Mára je neuchopitelný zvířátko a sobec. Jede si to svý, dost často bez ohledu na ostatní. Poslední dobou v rozhovorech říká: „Lepší je spokojenej sobec než nasranej.“ Já si tedy myslím, že je úplně jedno, jestli je sobec nasranej, nebo spokojenej. Spíš mě zajímá, jestli sobec je, nebo ne. A jestli včas pozná, že kvůli svému sobectví začne ztrácet lidi, které k životu tak potřebuje. Co se rodiny týče, tak jsem hodně dlouho brzdila. Tušila jsem, že to žena odnese víc. Když se mi ale blížila čtyřicítka, dohodli jsme se. Mára bral vážně, kolik mi je, a děti chtěl, chtěl holčičku. A má ji. Jednou, asi dva měsíce po narození Viktorky, to na mě nějak padlo. Že jsem pořád doma, pořád ze mě teče mlíko, pořád uklízím hovínka, je to všechno na mně. Mára přišel ze stěny, koukal na mě, já seděla v uzlíčku, tekly mi slzy a povídám mu: „Máro, my jsme se unáhlili!“ A on se na mě tak podíval a řekl: „A kdys jako to dítě chtěla mít?“ Prostě on s tím byl smířený dřív než já. Ale on nepřišel o tu svobodu tolik co já. I když nemůžu říct, že by o Vikunu nepečoval. Pečoval, na hodiny s ní mizel a byl šťastný.

Márovy plusy? Jsou, ale čím déle s ním jsem, tím hůř se hledají. Tak třeba jsem chtěla hodně cestovat, v tom jsme měli stejný zájem. On odjel na výpravu a po ní já podle destinace buď doletěla za ním, nebo on někam přeletěl a tam jsme se sešli a pocestovali spolu. To bylo samozřejmě před dítětem. S dítětem to děláme taky, ale omezeně. Stejný zájmy máme i v tom, že mám ráda lezení venku, spojený s přírodou, se zážitkem, nejsem typ, co pořád chodí na překližku S Márou jsme se prostě potkávali. Ale nijak o sobě neuvažovali, oba jsme měli jiné partnery. Pak nastala doba, kdy ani jeden z nás nikoh o neměl. Mě to tedy ani nadále nenapadalo. Marous ale v jednu chvíli řekl – „Kájo, já už tě asi dva měsíce balím a ty sis toho vůbec nevšimla!“ No fakt jsem si nevšimla. Byl to kamarád, fyzicky se mi ani nelíbil. Navíc je ukecanej, flirtuje v podstatě s každou. (A pozná, čeho si já ani nevšimnu, že má třeba nějaká žena nový účes. A nezapomene jí to pochválit…) Já byla úspěšně rozešlá, bylo mi dobře, do vztahu se mi nechtělo. Nedej bože, aby se mnou někdo bydlel! Užívala jsem si toho, že se rozhoduju sama a nemusím dělat kompromisy. Nicméně jednou po nějaký horolezecký pařbě, byla to tuším oslava narozenin společného kamaráda, mě k ránu doprovodil domů… Myslela jsem si, že tím to skončí. Jenže Maroušek jak je úpornej, tak je úpornej ve všem. Takže byl u dveří i další den, a další den zase. Asi po třech dnech jsem zjistila, že je na schránce pod mým jménem nalepená cedulka Marek Holeček. Pochopila jsem, že se ke mně asi stěhuje. Ta jmenovka je tam doteď, víc než 20 let, akorát už přestává být čitelná.

Podobné příspěvky

Jana Fabiánová: Krásně zdravá

Afri

Cukrářka Petra Stahlová vydala unikátní kuchařku Moderní veganské dezerty

Afri

Křest knihy Hrad mrtvých a autogramiáda Jana Bauera

Afri