Dne 6. 1. 2022 proběhl v Galerii Art Mozaika křest nové monografie malíře Tomáše Kubíka.
Kniha mapuje práce Tomáše Kubíka od 90. let do současnosti. Kniha je obsáhlá, má 215 plně barevných stran. Úvodní text napsal kunsthistorik Josef Záruba-Pfeffermann. Část knihy je věnována i přípravným kresbám a studiím k obrazům, které Tomáš Kubík zatím nikdy neprezentoval.
Tomáš Kubík pochází z rodiny výtvarníka, reklamního grafika a ředitele místního kulturního střediska v Pelhřimově, který oba své syny vedl k výtvarnému umění i hudbě. Po ukončení základní školy absolvoval v letech 1992-1996 Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a kromě kreslení a malby si osvojil grafické techniky, modelování a fotografii. Chodil kopírovat mistrovská díla do Národní galerie a se svým spolužákem Zdeňkem Daňkem se věnoval malbě krajin v plenéru. Od mládí hraje na příčnou flétnu.
Během studia na střední škole Tomáš Kubík maloval v plenéru a tíhl k impresionistické malbě. V prvním ročníku na Akademii se věnoval převážně malbě zátiší a už v první sérii obrazů, kterou začínal původně v postimpresionistickém stylu podle Cézanna, přešel s tím, jak se aranžovaná jablka postupně kazila, k realistické malbě trompe l’oeil. Nakonec vznikla na toto téma série pěti zátiší s jablky a kompoty na kostkované vlněné dece s názvem Studie rozkladu (1997). Jeho veristická zátiší zobrazují většinou zcela obyčejné objekty, jako suchou aloe v květináči (Zátiší s kaktusem, 1997) nebo svazky cibule (Cibule I a II, 1997, 1998), zcela v souladu s estetikou prosazovanou prof. Beranem.
Výraznou inspirací pro vlastní tvorbu byly zahraniční cesty a bezprostřední dojmy z maleb Rembrandta, Caravaggia nebo Michelangela i Belvederské torzo. Mramorové řecké torzo z 1. stol. před začátkem letopočtu svou dokonalostí ovlivnilo celé generace umělců počínaje italskou renesancí (Tomáš Kubík, Torzo Belvedere I., z cyklu “Projekt Michelangelo”, 2020).
K malbě portrétu přešel Kubík rozsáhlou sérií portrétních studií svých výrazů v zrcadle, které nakonec převedl do “skupinového autoportrétu” Klon (1998-1999), v němž několikrát opakuje autoportrét v jakési hluchoněmé vřavě, studující vlastní tvář ve složitém světelném režimu. Uplatnil zde Rembrandtovu psychologizaci postav, Carravaggiův šerosvit a smysl pro detail i napodobení lidových typů charakteristické pro holandské malby. Pro Kubíkovu figurální malbu je typický kontrast mezi novobarokní teatrálností a psychologickou nejistotou, či ironizujícím sebezpytem postav reagujících na vnější svět. Autoportrét pak znovu využil v sérii přípravných skic pro portrét vojáka v tankistické přilbě (Autoportrét v helmě, 1997-1998), ve Velkém autoportrétu v ateliéru (1997), portrétní studii dle Vermeera (Vermeerova slina, 1997-1998) nebo v expresivní kompozici Autoportrét s figurínou (2001).
V té době začal pro studium šerosvitu používat box s umělým osvětlením po vzoru Tintoretta a namaloval sérii aktů podle živého modelu a volný cyklus figurálních kompozic na téma lidských vztahů (1999-2001). První z dvojice rozměrných obrazů Scény z manželského života (1999-2000) zakoupila roku 2004 Národní galerie v Praze, druhou kompozici na podobné téma nazvanou Máří Magdaléna, vytvořil v letech 200-2001 a byla vystavena na velkém přehledu evropské a americké figurativní malby, bienále Figurativas v MEAM Museum v Barceloně (2019). Kubík se s oblibou věnuje mnohafigurálním kompozicím, kde může využít své technické schopnosti i individuální charakterizaci postav, které předtím studuje v přípravných skicách v ateliéru (Večeře v Jordaensově stylu, 1998-1999, Čtyři mudrcové, 1999).
V cyklu Smrt a dívka (2018) využil jako model bílý sádrový odlitek tváře, který umožňuje studovat jemné nuance reliéfu při různém nasvícení. Jde o tradiční akademickou disciplínu, která seznamovala žáky s antickým dědictvím a grisaillovou technikou kresby. Model přitom sám o sobě vyvolává napětí mezi neosobní sádrou a emocionálně vypjatým, romantickým tématem.
Tomáš Kubík často do obrazů, které jsou inspirované klasickou malbou a vytvořené stejnou technikou, vkládá některé cizorodé detaily, aby bylo zřejmé, že se jedná o současné dílo. Idealizované Michelangelovy mužské akty ze stropu Sixtinské kaple zvané Ignudi mu posloužily jako kompoziční předlohy pro hyperrealistické mužské akty. K jejich ztvárnění si poněkud provokativně zvolil současné lidské typy z fitcentra s výraznou muskulaturou, tetováním a stejnoměrně opálenou pokožkou ze solária. Malíř přitom musel původní manýristickou kompozici, určenou pro podhled, transponovat do reálné, věrohodné a nenásilné polohy.
Společnost Art Mozaika je předním odborníkem v obchodu s uměleckou fotografií. Vyhledává talenty v řadách nastupujících uměleckých generací a zároveň znovuobjevuje zapomenuté autory, jejichž tvorba stojí neprávem mimo hlavní proud.
Specializuje se na investice v oblasti výtvarného umění. Spolupracuje s odborníky s dlouholetými zkušenostmi ve svém oboru, jak z České republiky, tak i s renomovanými zahraničními partnery. Rozvíjí bohatou spolupráci s mnoha zahraničními galeriemi a specializovanými institucemi. Prezentuje českou a slovenskou kulturu v Evropě i USA.
Foto: Petr Brodecký
