Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Literatura

Myši patří do nebe

Český_lev

Film Myši patří do nebe, inspirovaný stejnojmennou knihou spisovatelky Ivy Procházkové, získal Českého lva. Porazil tak Moje slunce Mad, drama nominované na Zlatý glóbus. Dobrodružný příběh o myši a lišákovi vychází z populární stejnojmenné knižní předlohy spisovatelky Ivy Procházkové. Obdržel mnoho cen, např. za nejlepší animovaný film na mezinárodním festivalu v Šanghaji, před pár dny získal Českého lva a nyní je nominován na Césara, francouzskou obdobu Oscarů.

Pro novou knižní edici Myši patří do nebe vytvořila Denisa Grimmová veškeré ilustrace. Kniha Ivy Procházkové i film Denisy Grimmové sbírají další ceny.

mysipatridonebeFascinující příběh o smrti a ztrátě zaujal filmaře natolik, že se toto dílo rozhodli natočit. Adaptace scénáře se pak ujali Alice Nellis a Richard Malatinský. Práce na příběhu nebyla jednoduchá, jelikož se film rodil více než deset let. V roce 2010 scenáristka, kameramanka, animátorka, výtvarnice a režisérka Denisa Grimmová nejdříve objevila knihu Myši patří do nebe, čtyři roky poté vznikla první ukázka filmu. V roce 2018 natáčení konečně započalo. V říjnu loňského roku pak tento unikátní projekt vstoupil do kin.

Denisa Grimmová mě oslovila už před deseti nebo jedenácti roky, že podle mojí knížky natočí film. Prohlásila to s takovou milou umíněností, že jsem jí okamžitě uvěřila. Samozřejmě jsme byly v kontaktu celou dobu, kdy vznikal scénář, ale i během natáčení. Několikrát jsem se byla v barrandovských ateliérech podívat, jak se to vyvíjí. Typ animace, který zvolila, je velmi pracný a zdlouhavý, ale výsledek stojí za to. Mám ohromnou radost, že myš ulovila lva, což jsem Denise řekla hned po předávání ceny,“ řekla spisovatelka Procházková, která knihu Myši patří do nebe vydala v roce 2007 a obdržela za ni Magnesii Literu pro nejlepší dětskou knihu i Zlatou stuhu.

Pro potřeby filmu bylo podle tvůrců vytvořeno 80 originálních postaviček a 11 samostatných scén. Natáčení filmu trvalo 14 měsíců a účastnilo se jej 8 animátorů a dalších 20 členů štábu. Velkou zajímavostí je, že pro natočení filmu bylo na Barrandově vybudováno úplně nové studio, protože žádné ze stávajících animačních studií se neodvážilo přijmout tak rozsáhlou zakázku. Film nakonec uchvátil nejen dětské diváky, ale i dospělé. Mimo Česko se příběh o lišákovi a myši uvedl ve více než pětadvaceti zahraničních zemích včetně Spojených států nebo Číny.

Film Myši patří do nebe režisérské dvojice Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové, na Českých lvech porazil i drama Moje slunce Mad, které se dočkalo nominace na Zlatý glóbus a získalo Cenu poroty na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy.

Vzhledem k tomu, že se už dlouhá léta věnuji astrologii, podívala jsem se do hvězd a ty mi prozradily, že pátý březen je mně a mé práci příznivě nakloněn. A protože film Myši patří do nebe je prodloužená ruka mé literární tvorby, tušila jsem, že vše dobře dopadne. Nebylo proto nutné nervózně sledovat předávací ceremoniál. Počkala jsem, až mi začaly přicházet blahopřejné esemesky a pak jsem dala volný průchod radosti,“ dodala s úsměvem Procházková, která přiznala, že režiséři naplnili její představy o zfilmování knihy naprosto dokonale.

Kniha Myši patří do nebe…ale jenom na skok, Iva Procházková, Albatros, 299 Kč.

 Pro tuto novou knižní edici vytvořila Denisa Grimmová veškeré ilustrace.

Dobrodružství myšky Šupito začíná dramaticky. Myška utíká cestou necestou před lišákem, který ji pronásleduje, a zřítí se z příkrého srázu do propasti. Když se Šupito probudí, uvidí před sebou malou rozpláclou myšku. Ta myška se nehýbá a – vždyť je to ona! A kolemjdoucí sestřenice Žerebrouky, která se s ní vesele pouští do řeči, přece loni umrzla v lese! Co se to jen děje? Čtenáře čeká nejedno překvapení, protože – myši patří do nebe, ale jenom na skok!

Kniha je i v projektu LiStOVáNí, který každý měsíc představuje zajímavé knižní novinky. Vybraní autoři a jejich dílo či přímo specifická kniha jsou pak před diváky interpretováni v podobě scénického čtení. Jde vždy přibližně o hodinové divadelní vystoupení, ve kterém je přenášen děj knihy, jazyk autora a atmosféra dané literatury na obecenstvo, které se v čele s mladou generací ve světě oproštěném od kultury a literatury vrací zpět k tomu, co tu bylo první – ke knize. Nejde o nějaké fanzinové čtení oblíbených pasáží, jde o dýchající představení s rekvizitami, kostýmy, hudbou, začátkem a koncem. Za šíření čtení a čtenářství mělo ve svém čase LiStOVáNí záštitu Ministerstva školství. Za mimořádný přínos v oblasti propagace čtenářství získalo LiStOVáNí cenu Nadace Český literární fond.

Iva Procházková

Iva_ProcházkováAutorka a scenáristka Iva Procházková píše pro malé čtenáře, teenagery i dospělé. Do literatury vstoupila v polovině sedmdesátých let, ale jako dcera politicky nežádoucího spisovatele a scenáristy nesměla publikovat. V roce 1980 jí vyšla pouze kniha Komu chybí kolečko?, poté mohla psát jen divadelní hry. V roce 1983 s rodinou emigrovala a žila v Německu, kde se prosadila jako úspěšná spisovatelka a autorka divadelních her. Po návratu do Česka pokračovala v tvorbě pro děti, nyní spolupracuje také s televizí, podílela se například na seriálu Vraždy v kruhu či pohádce Slíbená princezna. Napsala mnoho úspěšných knih pro děti, za titul Myši patří do nebe získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Za svou obětavou práci pro dětskou literaturu získala cenu za celoživotní přínos také cenu Zlatá stuha 2019.

__________________________________________________________________________________

Produkce skupiny Albatros Media a.s. pokrývá více než 17 % nakladatelského trhu v České republice; každoročně uvede na trh cca 2 500 nových knih. Vedle osmnácti samostatných nakladatelství (Albatros, CooBoo, Motto, Domino, XYZ, CPress, ComputerPress, BizBooks, Edika, Management Press, Mladá fronta, B4U Publishing, Fragment, Egmont, Kniha Zlín, Vyšehrad, Panteon a Valer) vlastní také vydavatelství audioknih Voxi, prodejce elektronických knih Palmknihy.cz a vydává knihy v rámci partnerského projektu Edice České televize.

Jana Fikotová

„Bájo!“ ozvalo se zničehonic nablízku a pneumatika, na které ležela, se prudce rozkomíhala. Šupito otevřela oči a zaječela. Naproti ní seděl Bělobřich! Jazyk mu visel z huby a usmíval se na Šupito mlsným liščím úsměvem, který tak dobře znala. Všechny pampeliškové chloupky se jí postavily hrůzou do pozoru.

„Pomóóóc!“ vřískla z plna hrdla. „Zachraň se, kdo můžéééš!“Skočila na nejbližšího houpacího koně, z koně na kolotoč, z kolotoče na vysoký krápník a šplhala po něm vzhůru, co jí síly stačily. „Stůj! Kam se ženeš?“ volal za ní Bělobřich. „Nic ti neudělám! Slyšíš, Šupito?“ Slyšela, ale nevěřila. Znala lišáka až moc dobře. Celý svůj život před ním musela prchat a schovávat se. Ani v té nejbezpečnější lesní skrýši si před ním nebyla jistá. Měl neuvěřitelnou schopnost vyslídit ji a pustit se po její stopě. Byla sice hbitější než on, ale měla kratší nohy a rychleji se unavila. „Šupitóóó!“ hulákal teď kousek od ní a ozvěna v jeskyni měnila jeho křik v rozpustilý popěvek. „Nezdrhéééj! Mně neutečéééš!“ Šupito se ohlédla a viděla, jak se lišák lehounce jako peříčko vznesl a letí přímo k ní. Leknutím jí podklouzly zadní tlapky. Předními se pevně držela špičky krápníku, švihala kolem sebe ocáskem a zoufale pištěla. Ze samého strachu ji vůbec nenapadlo, že umí taky létat. Vytřeštěně hleděla na lišákovu širokou, usmívající se tlamu a na lesklý čenich, který se k ní velkou rychlostí blížil. Když byl v těsné blízkosti, Šupito hrůzou zavřela oči.

34
Tady to není vůbec bájo, pomyslela si hořce. Je to tady daleko horší než v lese, když tu každá nablblá liška umí plachtit vzduchem…! Vtom ucítila, jak ji Bělobřich sevřel v tlapách a nesl ji pryč. „Únóóós!“ zavřeštěla na celé kolo a doufala, že jí někdo přispěchá na pomoc. V jeskyni však bylo tolik křiku, smíchu a štěbetání, že ji nikdo neslyšel.
• • •
Let netrval dlouho. Než se Šupito stačila jaksepatří rozklepat strachy, lišákovy packy se rozevřely a pustily ji. Vzápětí se zabořila do něčeho měkkého a do nosu jí vnikla sladká vůně. Co to jenom je? problesklo jí hlavou. To přece znám, takhle voní… takhle voní… „Heřmánek!“ vykřikla, když otevřela oči. Skutečně — ležela uprostřed heřmánku. Bylo ho tolik, že jí úplně zakrýval výhled. To Šupito nesnášela. Tak jako každá jiná myš i ona potřebovala vidět na všechny strany, jestli jí odněkud nehrozí nebezpečí. Rychle vyskočila a rozhlédla se. Vpředu se heřmánková louka táhla k samému obzoru, napravo taky, nalevo byla nějaká cesta, a když se Šupito otočila dozadu, byl tam…„Bělobřich!“ zařvala, až se roztřásly nejbližší květy heřmánku. Lišák se neroztřásl. Ani nemrkl. Klidně seděl a díval se na Šupito. „Slibuju, že se tě ani nedotknu!“ řekl. Znělo to vážně, skoro slavnostně. Ale Šupito nebyla dnešní, aby naletěla na sliby. Kočičí sliby, myší chyby, říkávala jí v dětství maminka, a co platilo o kočkách, muselo dvojnásob platit o liškách. Šupito skočila za střapatý heřmánkový list, protože žádná lepší skrýš nablízku nebyla, a odtud po Bělobřichovi bázlivě pokukovala.

„Na mou čest, nic ti neudělám!“ dušoval se a na důkaz, že to myslí vážně, dokonce zvedl tlapu k přísaze.
„Liščí čest, pchá! Tomu mám věřit?“ odsekla Šupito a zalezla hloub do heřmánku. „Copak jsem ti někdy lhal?“
„To tedy urči…!“ Šupito se zarazila. Kam až jí paměť sahala, Bělobřich jí nikdy nelhal. Honil ji, to ano, číhal na ni, vymýšlel si zkratky a všelijaké chytáky, nenechal ji v klidu vyspat a pronásledoval ji až k úplnému vyčerpání, ale že by jí lhal, na to si nevzpomínala. 

Podobné příspěvky

Ivan Fíla NOUZOVÝ STAV – Zápisky cestovatele časem

Jaroslav Hauer

Vydavatelství Mladá fronta přichází s knižní novinkou Vojáčci

Afri

BILANČNÍ ROZHOVOR O ZDOLÁVÁNÍ VRCHOLŮ V HORÁCH I UVNITŘ NÁS

Afri