Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Literatura

Ochechule je název prozaického debutu dramatika a divadelního režiséra Davida Drábka

Ochechule je název dlouho očekávaného prozaického debutu známého dramatika a divadelního režiséra Davida Drábka, se kterým nyní přichází nakladatelství Akropolis. Jedná se o částečně autobiografickou a velice osobní knihu pamětí, která svým obsahem přesahuje současný život a vydává se na ten posmrtný. 

Autor čtenáře provází svým „životem po životě“. Vypráví o setkání celkem devíti postav, které společně putují podivnou poušť připomínající krajinou v neohraničeném čase. Každý z hrdinů knihy seznamuje ostatní se střípky ze svého života a celý příběh postupně graduje ke svému závěru.

Ochechule je název prozaického debutu dramatika a divadelního režiséra Davida Drábka

Kniha obsahuje jak humor, absurditu, fantazii, tak i humanismus, a vybízí k zamyšlení. Sám autor ji označuje jako jakýsi „vizionářský román“, jakési nahlédnutí do „života po životě“ tak, jak si ho představuje on. Nejedná se ale o exkurzi plnou strachu, nýbrž o zábavný a veselý výlet do neznáma.

Ochechule zcela jistě zanechá v každém čtenáři svou stopu.  Možná i přiměje k sebereflexi a touze stát se lepším, ale především pobaví svým originálním humorem.  

David Drábek – Ochechule (anotace)

Dlouho očekávaný prozaický debut známého a oceňovaného dramatika a režiséra Davida Drábka (* 1970) se vzpírá jakékoli definici. Příběh života po životě v krajině podivného a fatálního časoprostoru postupně graduje a sklene se v krasosmutně humanistické vyprávění. Dobrodružství necelé desítky postav, jež je s existenciální ne-logikou a ne-výběrem vržena do situace „po smrti“, provede čtenáře zábavnou i přemýšlivou formou pomyslným labyrintem světa a popem srdce, tak jak tyto vlastnosti známe z nejlepších dramatikových her (Akvabely, trilogie Jedlíků čokolády ad.). Příběh Davida, Obry, Gabriela, manželů Fenkových, biblických Adama a Evy, i eponymní Stařeny a lehce hororové Emílie Dřevojánkové pobaví i pozuráží čtenáře malé i velké, včetně nečtenářů. Tento dlouho očekávaný prozaický debut dramatika se vzpírá jakékoli definici…

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR

Odpovědný redaktor Jakub Říha                                                                     

 Fotografie Patrik Borecký                                                                      

Grafická úprava Zdeněk Trinkewitz                                                                                                                                 

Nakladatelství Akropolis v roce 2021                                                                                                                                                                                                      

https://akropolis.info/kniha/ochechule/

„Ochechule Davida Drábka představuje v mých očích zcela jedinečnou a výjimečnou prózu, která je podivná, protože má odvahu podivnost nabídnout jako téma, a ne ji odstraňovat. V kontextu současné české literatury… jde o zjevení.“        

Petr A. Bílek

 

David Drábek (1970)

Dramatik a režisér, vystudoval filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a potom nastoupil jako dramaturg do Moravského divadla v Olomouci. Mezi lety 1993 a 2003 působil jako umělecký vedoucí Studia Hořící žirafy. Režíroval v mnoha českých divadlech včetně Národního divadla a Divadla na Vinohradech, v letech 2005–2007 byl stálým režisérem pražského Divadla Minor. Od roku 2009 byl osm let uměleckých šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Je autorem tří desítek divadelních her, za něž byl mnohokrát nominován na Cenu Alfréda Radoka, resp. Cenu divadelní kritiky, pětkrát pak byl oceněn, a to za hry Jana z parku, Akvabely, Náměstí bratří Mašínů a Jedlíci čokolády. Od sezony 2018/19 je stálým režisérem Městských divadel pražských.

Ukázka: Manželé Fenkovi

Poprvé jsem tady viděl východ slunce. Slunce? Nevím, nechtějte to po mně vědět. Mohlo to být slunce, ale taky nějaká jiná hvězda. Přívětivá, hřející, vtahující, postupem času víc a víc oslepující. Poušť kolem už tak líbezná nebyla. Nekonečná písečná pláň s občasnými vykotlanými zuby černých kamenů. Krajina malířky Toyen.

Bavilo mě, že vidím podle chuti do všech stran, aniž bych se musel otáčet. Vševidoucí želé. Gabriel kvůli mně odešel čůrat dál než obvykle, očividně mu můj zrakový rádius vadil víc než Obřin.

Obru jsem si mohl konečně prohlédnout ve větším celku. Nikdy jsem na člověku neviděl širší ramena. Schwarzenegger v době vítězství na Mr. Olympia se mohl jít zahrabat. Ramena doplňovala neúměrně drobná prsa a masivní břicho. V kontrastu s pevnýma vyrýsovanýma rukama působilo břicho jak pod kamizolou ukrytý nafukovací kruh, nafouknutý jen halabala. Stehna měla Obra mohutná a pevná, lýtka taky. Pleť opravdu vykazovala zelený nádech. Bylo dojemné sledovat, jakou péči věnuje svým vlasům, jak si je při ranní toaletě hýčká, rozčesává a uhlazuje a otočením kolem špalkovitých prstů si vyrábí lokničky.

Gabriel se ze své čůrací pouti vrátil zadýchaný a v běhu. Bederní rouška mu sjela v jednu chvíli ke kolenům a moje všudypřítomné oči zaměřily jeho protáhlý úzký obřezaný penis a poměrně malebně zavěšená varlata. Proč o tomhle píšu? Protože jsem typický. Nezvyklého a podstatnějšího detailu na Gabrielově těle jsem si měl povšimnout až za několik dnů.

Gabriel už zdáli křičel: „Pozor, pozor, viděl jsem šelmy!“     

Obra vyskočila, lokýnky vlasů jí zavlály kolem hlavy a ona popadla svalnatou pravicí kus kyjovité větve.

„Kdes je viděl?“

„Tak půl kiláku tímhle směrem. Jsou dvě.“

„Vlci? Nebo lvi nebo jánevimco?“ zeptala se Obra a já se navzdory možnému ohrožení začal těšit na lekce ze zoologie, které těm dvěma udělím.

„Vlci jako spíš. Nebo hyeny.“

Gabriel zná hyeny. Nebude to tak tristní.

(…)

No přeskočím trochu v ději — byli opravdu jen dva. Už když se brodili pískem směrem k nám, vytušili jsme, že mají do monster daleko. Představte si manželský pár šedesátníků, kteří si navzájem darovali pod stromeček prčovní kostýmy zvířátek. Lišek. Tedy pozor — podle nápadně dlouhých uší my zoologové poznáme, že šlo o fenky.

Kostýmy byly celotělové a z regulérního plyše, jen obličej byl volný. A bylo jim v tom asi řádně horko, protože své mundúry smáčeli potem.

Dodnes si nemůžu vybavit jejich křestní jména. Roman a Petra? Možná. Nebo Iveta. Fakt nevím. Budu je nazývat pan a paní Fenkovi.

Oba měli brýle. Ne snad úplně retro, ale nazvat je unisexovými by taky zavádělo. Šlo o brýle druhu Jej, jsme na pumpě, musím si koupit druhý voči.

Fenkovi spolu žili už dlouho, takže se navzájem víc a víc podobali. S poklesem masa ve tvářích se stávali srstnatými dvojčaty se synchronními pohyby a ponorkovou nemocí.

Před usnutím si v písku svorně hloubili pohodlné dolíky, ale nepředbíhejme. Napoprvé působili Fenkovi pěkně vyjukaně.

„Hej, hej, neublížíte nám?“ zavyla ona.

„Nejste lovci? My totiž nejsme zvířata, hele!“ A pan Fenek se pokusil postavit na zadní, což by se mu i podařilo, ale přidupl si oháňku a padl na bok, až to zadunělo.

„Jestli nás zabijou, tak budeme vědět, kvůli komu,“ vřískla na manžela paní Fenková.

„Sem si narazil ten kyčel, ty chytrá!“

„Tu kyčel, neasi!“

„Hlavně že jsi to morče sežrala sama a nerozdělila se.“

„Nebylo to morče, byl to nějakej kus hroudy jenom.“

Obra zasáhla. „Klid, prosím vás. Vidíme, že nejste zvířata, a nesníme vás. Hlavně, jestli vy ňák… nekoušete, nebo nemáte blechy nebo vzteklinu nebo tak.“

„Nebo slintavku,“ doplnil Gabriel.

„Potím se v tom jako prase,“ zavrčel pan Fenek.

„To asi teď někoho zajímá, že se potíš! Potíš se celej život a najednou to pánovi vadí.“

Obra se ke mně sklonila a šeptla: „Takový týpky znám. Všude trčej jak bolavej prst. S těma bude jen oser.“

„Ale možná vyčenichali, kde se teď nacházíme,“ odvětil jsem jí.

Což paní Fenková zaslechla a povídá: „Nevíme lautr nic. Poslední, co si trochu pamatujem, že tady táta heknul, když do nás z boku nalítnul ten náklaďák, viď.“

„Taky bys heknula. Co jsem měl asi dělat jinýho? Zpívat jak Matuška?“

„Jen asi řikám, že si pamatujem jako poslední tu bouračku.“

Vložil jsem se do toho: „No tak se trochu uklidníme. Nechcete se nám představit, vážení?“

Nu a oni se nejdřív rozhlíželi, kdopak to mluví, a potom mě spatřili a pan Fenek heknul jak Matuška, když se říznul při holení, zatímco paní Fenková vykřikla:

„Jéžišmarjá, to je tahle… chobotnice, ne?“

Což se mě dotklo. Tedy to, že se tomu Obra s Gabrielem zasmáli. Každopádně mi uniklo představování nově příchozích.

„Varuju vás před jednou věcí — tady David je můj největší kamarád ever, jak se říká, takže se nikdo neopováží ho sníst, i kdybysme lezli hlady po zemi, jasný? Nebudu to opakovat dvakrát.“

„A já jsem tvůj co?“ zeptal se Gabriel s otravnou příměsí žárlivosti.

„Ty seš můj smutnej andílek,“ odpověděla mu Obra a mě to najednou celé zahřálo a raději jsem přivřel své celotělové oči, aby mě nezmohlo dojetí. Obra byla jedno velké zelené svalnaté srdce.

„Než tady moje žena snědla to morče —“

„Houby morče, to bych se rozdělila, byl to jen takovej kámen polepenej chloupkama. Jako taková ta řasokoule, co ji měl Vítek ve sklenici.“

„No a než ho snědla…“

„Sis třikrát kousnul taky —“

„Já to dopovim! Jak moje žena ohlodávala tu věc, tak jsem v dálce zahlídnul postavu, co ukazovala hrozně dlouhou rukou směrem k támhletěm pahorkům, nebo co to je.“

„Taky mě to k nim táhne,“ povídá Obra.

„Nic jiného široko daleko není vidět, zamiřme tam,“ dodal Gabriel.

„Ale co vlastně hledáme?“ zeptal jsem se a filozofická fakulta se holt nezapře, neboť všechny ta otázka zarazila a zesmutněli.

Ale dotaz byl na místě. Hledáme co? Výstupní bránu z tohoto bizarního světa zpátky do svých životů?

Pokud jsme všichni v našem světě zemřeli, nacházíme se tedy na onom světě, jak jsme mu doma říkali.

Ale odtamtud se tedy moc lidí zpátky nevrací.

Vždycky jsem smrt připodobňoval k železné oponě za bolševika. Nikdo se zpoza ní nevracel. Rádi jsme tím poštívali komanče v našem okolí — proč se z toho prohnilého kapitalismu nikdo nevrací zpátky do sociku? Proč si nesype na hlavu popel a netouží po návratu? Smrt pro nás byla tehdy něco jako Západní Německo.

Nikdo se z onoho světa nevrací, takže proč bychom měli my? Možná jsme ta výjimka — pacienti v klinické smrti, co je vzápětí nastartují zpátky k životu, a tohle všechno bude jen barvitý kalorický sen. A já budu kromě divadla i expertem na život po životě.

A možná je to celé jen jeden pozemský sen, ze kterého se nebudím, i když mám v tom snu pocit, že ano.

Takhle zmatečné to tedy je. Kdybychom si jako Jeníček a Mařenka sypali na cestu za sebe kousky vánočky, možná bychom našli cestu zpátky, ale takhle?

Nebo by ten mazanec sezobali havrani.

I vy se možná u knihy ošíváte — tak kde to teda herdek jsou? Co je to za poušť a co dalo dohromady právě tyhle lidi?

Zkusím vám srozumitelně odpovědět, protože si vážím toho, že moje svědectví čtete.

Ale nesdělím vám to v pár větách jako filozofickou sentenci, to ne. Ano, vystudoval jsem tu fakultu, ale jsem příliš velký exot a dětina na exaktní analýzy.

Prostě vám políčím všechny události dál — a vy na konci na chvíli znehybníte a uvnitř pocítíte chuť onoho přečteného koktejlu. Tresť toho, co to ve vás vyvolá. Ten první dojem po poslední větě, to bude moje svědectví.

Ne ty následující chvíle, kdy se zážitek pokusíte formovat do slov, rozebírat ho, abyste si to oddestilovali do čisté kádinky, ne.

Ne jako shrnutí obsahu knihy pro přátele, kterým ji budete chtít (ne)doporučit, ne. To už nemá smysl.

Jde o pocit při čtení a hned po dočtení, který ještě nezašmudlá rozum, o ten mi jde.

Věřte mi, že nic o cestě nezamlčím, i když bude hodně podivná.

Dost mudrování. Soumrak dnes padá nějak svižně, tak se uvelebme k ohni a vyprávějme si příběhy.                                           

Humorná, fantaskní, originální a vymykající se všemu – taková je novela dramatika a režiséra Davida Drábka   – Ochechule

 Vydává Akropolis za podpory Ministerstva kultury ČR

   

   

Drahomíra Cormier

                  

                 

Podobné příspěvky

Cukrářka Petra Stahlová vydala unikátní kuchařku Moderní veganské dezerty

Afri

Nový román z afrického prostředí Bouře nad savanou

Afri

Sylvie Simmonsová: I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Afri