Kniha Šindelářova Dobeška je souborem vzpomínek pamětníků na historii jedné z nejpůvabnějších pražských residenčních čtvrtí – Dobešky. Můžeme v ní číst o jejím vzniku, o obdivu a úctě k jejím zakladatelům, o osudu jednotlivých rodin i domů, a především také o jejím staviteli Václavu Šindelářovi. V neposlední řadě se dozvídáme o vztahu obyvatel k „jejich“ městské části a o zájmu na jejím zachování v její historické podobě.
Pražskou čtvrť, která má své nezaměnitelné kouzlo a kterou procházely české dějiny, poutavě přibližuje kniha Karolíny Neuvirtové a Pavla Procházky
Šindelářova Dobeška
S bohatým dobovým fotografickým doprovodem
Šindelářova Dobeška jako by vycházela vstříc současnému trendu regionálních dějin, kdy jako by autoři měli potřebu zachytit důkladně místo, které je drahé jejich srdcím. Jak sama autorka říká: „Doba covidu pro mě byla dobou vyprávění a příběhů. S nejstaršími pamětníky jsem si pravidelně telefonovala, abychom si vyprávěli o Dobešce. Naše aktuální životy jsme zaplavili vlnou pozitivity navzdory vší té negativitě valící se ze sdělovacích prostředků. Všichni pamětníci mi se stejnou otevřeností vyprávěli své příběhy, bylo to, jako bych se znovu setkala tváří v tvář se svými prarodiči… Neokázalí hrdinové první republiky založili vilovou čtvrť Dobeška.“
Autoři rovněž kritizují současný značně rozšířený trend, a sice staré domy s historií zbourat a nahradit je moderními stavbami, které ale mohou v původní historické zástavbě mnohdy působit necitlivě a nevkusně.
Kniha vychází s bohatým fotografickým doprovodem a působí spíše jako malé umělecké dílo vytvořené jejich autory s velkou láskou.
110 stran, MOC 450 Kč
Odpovědný redaktor Pavel Procházka
Obálka a grafická úprava Filip Šimonek
Vydal Sousedský spolek Fenomén Dobeška roku 2022, první vydání
Ing. Karolína Neuvirtová (1971) je dobešská rodačka a patriotka a pravnučka stavitele Šindeláře. Pracuje jako licencovaná externí auditorka Evropské komise a je členkou výboru pro audit evropské výzkumné infrastruktury CERIC-ERIC.
PhDr. Pavel Procházka (1959) je publicista a spisovatel, spoluautor několika knih se sportovní tématikou (mj. Věčná Slavia, František Plánička – Brankářská hvězda 20. století, Josef Masopust – Legenda žije) a šéfredaktor fotbalového magazínu HATTRICK.
Ukázka z knihy:
Postavil ji stavitel Václav Šindelář. Když se však dnes řekne Dobeška, vybaví se většině Pražanů stálá scéna divadla Sklep na kopci v Praze 4 – Braníku se studiem a kinem. Těm starším pak kulturní středisko Socialistického svazu mládeže (SSM), které tam sídlilo před listopadem 1989. Nebo také dřevěná vyhlídková tribuna místního rodáka a celoživotního obyvatele, známého architekta a herce divadla Sklep Davida Vávry. Či stejno jmenný lesní park. Sportovci si vzpomenou na nádherné přírodní volejbalové hřiště, kde se ještě v 60. letech minulého století připravovali i českoslovenští reprezentanti.
Pivaři si pak s Dobeškou spojí místní legendární hospodu U Báby. Tahle tradiční hospůdka, kde se před dobrými pětatřiceti lety zastavil čas, je ostat ně opěvovaná i v písních slavné hudební formace Tři sestry. Texty jako: „Včera byl na Bábě a neví, čí jsou, jestli to jsou zmije nebo schizofrenie“ nebo „V neděli jsou zavřený hospody, na Bábě sedím skoro sám“ už dnes zlidověly. Hospůdka má vyloženě domácí atmosféru, kterou tu dotváří početná skupina štamgastů. Stálým hostem je i známý český herec a branický patriot Vlastimil Zavřel.
V internetové encyklopedii Wikipedie se dočteme, že Dobeška je vilová čtvrť v Praze-Braníku na jihozápadním výběžku Pankrácké planiny směrem od Krče k Braníku a Podolí nad Branickými skalami, založená k tomu ustaveným stavebním spolkem roku 1914 a budovaná zejména do roku 1938.
Název Dubeška, později upravený na Dobeška, údajně zvolili osadníci podle mohutného dubu, který stával poblíž domu č. p. 263 v dnešní ulici U Dubu.
Karel Čapek však ve své devadesát let starém článku v roce 1931 („Čtyři sta třicet jmen“, Lidové noviny z 20. května 1931) uvádí název Na Dobešce mezi příklady názvů podle starých usedlostí. Jako Dobeška je nesprávně označován též kopec s vrcholem o nadmořské výšce 263 m n. m., jehož skalnaté srázy v bývalých lomech i se zalesněnými svahy jsou chráněny jako přírodní památka Branické skály. Tento hřeben, táhnoucí se po celé délce současné ulice Zelený pruh s vrcholem v místech dnešní Akademie řemesel, se historicky nazývá Psár a byl druhým vrcholem někdejších Kavčích hor.
Les Dobeška na původně holé Branické skále byl založen roku 1917. Autorem dva metry vysoké dřevěné vyhlídkové tribuny je architekt a herec David Vávra.
Ovšem nikde se nepíše nic o tom, že ta „branická vilová čtvrť na jihozápadním výběžku Pankrácké planiny směrem od Krče k Braníku a Podolí nad Branickými skalami, založená k tomu ustaveným stavebním spolkem roku 1914 a budovaná zejména do roku 1938“ je především dílem ve své době význačného branického stavitele a architekta VÁCLAVA ŠINDELÁŘE. Výjimečného, neprávem zapomenutého muže, kterého nejprve – stejně jako jeho mladšího bratra, rovněž stavitele – zničil a pak doslova vymazal z historie komunistický režim.
…
Jak napsala už v září roku 2006 v časopise Tučňák stavitelova dcera Dobromila Misarová, rozená Šindelářová (sestra Václava Šindeláře mladšího), architekt a stavitel Václav Šindelář se narodil 26. srpna 1884 na Vyšehradě, v objektu, kde dnes stojí Jedličkův ústav. Už jako student praktikoval například na stavbě vyšehradského kostela. „Tatínek vyprávěl, že k zajímavostem tohoto kostela patří, že do věže kostela zazdívali zedníci věci, které měli nejraději. Třeba džbánky na pivo, fajfky,“ vzpomínala Šindelářova dcera.
Václav Šindelář se ovšem také podílel na opravě Rotundy sv. Martina na Vyšehradě. V rodině Šindelářových se dodnes traduje, že kolem rotundy při opravách nalezli restaurátoři kostry sedících lidí uložených v písku. Šindelář se angažoval i při opravách hradeb na Vyšehradě, na stavbě za první republiky vyhlášeného plaveckého stadionu pod Barrandovem. Byl hlavním stavitelem celého areálu stavby podolského sanatoria, dnešního známého Ústavu pro péči o matku a dítě. Jeho dílem je i hotel v Braníku (naproti Branickému divadlu), bývalá továrna Sport, tovární pila v Modřanech či mnohé rodinné vily nebo činžovní domy v Braníku a Podolí.
A hlavně Václav Šindelář postavil a v letech 1924–1925 zdarma projektoval pro místní ochotníky Branické divadlo. První přestavení se zde konalo už 1. srpna 1925 (od roku 1975 do roku 1983 tu mj. působilo a proslavilo se Divadlo Járy Cimrmana Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka).
Drahomíra Cormier
