Martin Patřičný říká: “Změna přichází, když něco končí a zároveň něco jiného začíná. Jednu změnu žijeme právě teď. Jak velká ta změna je a bude jen tuším. Co přinese?”
Změna knižních časů
Co se stalo doopravdy?
Proměna je v tom, že vyhrály ženy.
A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše.
Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu.
Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem.
Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“.
Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni.
Proměna literatury začíná.
Co přinese, bůh suď.
Nebo spíš bohyně?
Takže – opakuju:
Kniha n e k o n č í, píšu jen, že končí její “staré časy” a že žijeme její P R O M Ě N U !
Protože – knižní žezlo i korunu přebírají ž e n y , ženy jsou teď určující! A píšu to proto, že se jaksi mlčky dělá, že je všechno při starém. Není!
Ženy po spoustě let vlády mužů vyhrály, (bez tlaků, bez boje) ony budou určovat v budoucnu běh literatury, ediční plány atd, ať se nám to líbí , nebo ne.
Po konci starých knižních časů přicházejí nové! A my tu proměnu žijem…
Vyhrály ženy. No a co?! Může se někdo zeptat. Ta změna – proměna je tak velká, že může přinést cokoliv. Protože navzdory některým názorům – žena není muž a naopak.
Několik poznámek k tématu:
Knih je příliš mnoho. Všichni píšou a těch píšících bude za chvíli víc než těch co čtou.
Velcí hráči, to myslím nakladatelé, distribuce a knihkupci se spojují do čím dál větších celků.
Víte někdo, co to je tzv. zalistování? To jsou peníze, poplatek, který platí výrobce obchodním řetězcům za to, že v nich vůbec smí být, že oni ve svých obchodech jejich zboží umístí třeba na dobré místo, do výše zraku. Takže řetězce inkasují nejen marži, nejen podíl na zisku, inkasují i za to, že to – které zboží vystaví. Chytré, viďte? Geniální, pochvalují si akcionáři řetězců. Výrobce cáluje ještě dřív, než cokoliv vydělal.
No a tohle zalistování už tak funguje i v knihách. Kniha je také prý jen zboží. V knihkupeckých řetězcích už jsou na vystavování oficiální ceníky.
Nikdo nepozná, jestli je kniha dobrá nebo špatná, proč taky. Kritika už dávno neexistuje a těch pár lidí co o psaní a literatuře něco vědí, si to řeknou mezi sebou. Ale na těch nezáleží, kdepak, těch je jen hrstka.
Co se například jen paní Alenka R. nasnažila, aby sjednotila menší knihkupce! – „Když se nedohodnete, ti velcí vás slupnou jak malinu“ – říkala jim a už je to tady. Jestli ještě najdete knihkupce s vlastním názorem, kterému jeho knihkupectví odpovídá, pozlaťte ho. Jiní malí či menší zase zakládají spolky, ale většinou jen ti, co spolu mluví, jiné prý k sobě nepustí. Snad zůstanou na chvíli ještě alespoň antikváři, snad.
Za onoho času platilo jako určité ocenění „mít načteno“. Sečtělost platila a patřila ke všeobecnému vzdělání, k základním znalostem. Něco jako že elektřina může být nebezpečná, i když není vidět, že auta jezdí na benzín, cukrovka roste na poli a v zimě může i napadnout sníh.
O míře sečtělosti se diskutovalo a některé žánry z ní byly vyloučeny
Tak by mě zajímalo, co je dnes místo toho. Místo té sečtělosti.
Když píšu o konci tvorby, zejména psaní, pak začátky toho konce jsou možná někde v Americe 19.stol. Ano, v té „svobodné“ zemi začalo sešněrovávání autorů jakousi nepsanou dohodou majitelů a redaktorů „magazínů“, časopisů, jak o tom podrobně píše Jack London v knize Martin Eden. Kam to glajchšaltování dospělo dokládá kniha R. Ruarka – Medojedky, kde je ono vynucování pravidel představováno jako cosi pozitivního…Skutečným machrem na spolupráci s těmi nejbohatšími byl A. Hailey, ale to sem nepatří. Potom se beletrie rozdělila na žánry (thriller, detektivní) a každý z nich si stanovil pravidla a vedlo to až tak daleko, že první dáma detektivky, Agáta Christie musela být vyloučena z „klubu“, neboť porušila jedno z „pravidel“ Jaké? Inu – vrahem nesmí být detektiv sám. Josef Škvorecký si z toho dělal srandu a na každé „ pravidlo“ napsal detektivku – porušení. (Hříchy pro pátera Knoxe).
Dnes, kdy dvacetiletí píáři „koučují a mentorují“ a na vysoké škole se studuje jak napsat titulek, tvůrčí psaní je učební předmět, uvažuju si hezky u sklenky vína o drzosti těch, kdo píší osnovy a směju se, protože drzé čelo lepší než poplužní dvůr a nevadí, že poplužní dvůr už není a neví se co to bylo, vždyť ani já to přesně nevím.
Ale samozřejmě že televize sebrala knihám jejich obrovskou a kromě radia neohrozitelnou popularitu, sledovanost, chcete.li Jenže – on si to už jen málokdo pamatuje u nás a za oceánem, kde byla televize dřív ještě míň. V zemích, kde vládly diktatury ještě sláva knih nějakou dobu fungovala, uměle, v uzavřeném systému společnosti.
Končí i překladatelé, je tu nejpřesnější internetový překladatel na světě a vůbec – je jen otázka času, kdy angličtina nahradí esperanto a konečně – sbohem, Babylone, zmatení jazyků!
O co jsme těmi řetězci, obchoďáky apod. jako lidi přišli? O rozmanitost, různorodost. Rozmanitost je drahá, tvrdí franšízy. Zvláštní je, že přírodě se to ještě nedoneslo.
Ať chceme nebo ne, umění už bylo. A ten konec (psaní) byl nenápadný – začalo to striktním psaním na objednávku – po cca šedesátých letech kdy „experimentování propadli i solidní autoři a nastalo vystřízlivění a návrat k tomu starému dobrému a k ohledům na čtenáře. Ohled na čtenáře, sdělnost, probírám jinde. ale učit se psát ve škole, je to dobré? Není? Autor, zvl. mladý, je tu od toho, aby dělal chyby. A z těch chyb on i další se učil…Ale třeba to tak probírají.
Pro malé země je tu ještě další průser – ve jménu ekonomiky a to se zvláště týká kultury se může zahltit knižní, hudební a další trh světovou produkcí a na místní autory už pak nezbývá ani místo ani zájem…možná, ale hlavně – díla autorů z malých zemí se nedostanou ven. Na tom by někdo musel mít zájem.
Další poznámky k tématu – a že jich je! na vyžádání.
Na závěr opakuju znovu:
Proměna je v tom, že vyhrály ženy
A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše.
Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži – krom obchodníků – se sami odsunuli na vedlejší kolej.