Od bitvy, která u nás, snad s výjimkou neméně fatálních Lipan, zastínila všechny ostatní – vždyť právě ona měla stát u počátku proklamované třísetleté poroby českého národa Habsburky a německým živlem, uplynulo v roce 2020 již 400 let. Ačkoli to dnes již historikové vidí poněkud jinak a jiráskovský obraz doby temna zcela odmítají, není pochyb, že bělohorská „šarvátka“ nepřestává a nepřestane fascinovat. Důkazem jsou stále nové a nové knihy, které jí badatelé věnují, někteří i ve snaze přijít s novými pohledy a interpretacemi.

Ačkoli bychom mohli hnedle vyjmenovat celou řádku válečných střetnutí, při nichž na českou půdu vyteklo větší množství krve – Jankov, Slavkov, Chlumec a Přestanov, Hradec Králové – nemá Bílá hora skutečně obdoby, a to ve svých důsledcích. A také v překvapivě rychlém obratu toku dějin, který po ní následoval. Vždyť bitevní ztráty byly minimální, většinu jednotek se podařilo bezpečně stáhnout, byla tu Praha a její obránci, naopak před císařskými a jejich spojenci nevábné vyhlídky na obléhání pevných hradeb v pokročilé roční době. Obrana se přesto zhroutila… A s ní i falcké dobrodružství a stavovská monarchie se svým nábožensky tolerantním ovzduším.

Na bělohorské pláni vyrostl katolický chrám Panny Marie Vítězné, důležité pobělohorské poutní místo. Naopak, vlastní bojiště pomalu zarůstalo vegetací a časem se změnilo v pole. Jen tu a tam některý místní sedlák vyoral staré kosti padlých bojovníků. Až v době moderní, po vzniku republiky, mohla být lokalita upravena a zbudován prostý pomník, který příliš neodpovídá věhlasu události, již připomíná. Teprve v době nejnovější, oproštěné od národnostních řevnivostí a domnělých historických křivd, se česká veřejnost dokáže na bitvu podívat střízlivěji a připomínat si ji jako neoddělitelnou součást našich dějin. Na Bílé hoře znovu řinčí chladné zbraně a rachotí děla, muškety a pistole.

Stovky aktérů v dobových kostýmech předvádějí užaslým tisícům diváků rekonstrukci bitvy v co možná nejvěrnější a nejbarvitější podobě. Není sebemenší důvod mít strach, že by bělohorská bitva mohla být zapomenuta. A to je dobře. Do českých dějin totiž i tato nejslavnější porážka navždy patří.

Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter