Zimní období, kdy se brzy stmívá a panuje ponuré počasí, je skvělou příležitostí k vyprávění tajemných a strašidelných příběhů. Celá řada se jich traduje o plzeňských kostelech a dalších svatostáncích a není v nich nouze o zázraky, potrestané lumpy nebo o čerty.
Hned několik pověstí se vypráví o nejvýznamnější plzeňské dominantě, katedrále sv. Bartoloměje. Za nejvzácnější památku toho chrámu se považuje gotická socha Panny Marie nazývaná Plzeňská madona. Vznikla už ve druhé polovině čtrnáctého století a bývá umístěna na hlavním oltáři. Vyniká pečlivým zpracováním vlasů, šatů a rysů v obličeji. Socha je podle pověsti dílem slepce, kterého si Panna Marie sama zvolila a dodala mu potřebné nástroje, přestože neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Po dokončení sochy mu za odměnu vrátila zrak.
Příběhy z plzeňských kostelů vypráví o zázracích i čertovské nepleše
Říká se, že její rysy jsou natolik živé, že se její výraz proměňuje. O léčivých schopnostech sochy pak svědčí řada zápisů v plzeňském církevním archivu. Řada lidí prohlašovala, že díky modlitbám k Plzeňské madoně se vyléčili z nemocí a zbavili se bolesti, přestože to doposud vypadalo beznadějně. Historii Plzeňské madony, která patří k nejcennějším gotickým uměleckým dílům u nás nyní představuje výstava v Západočeské galerii v Plzni.
O andělíčka štěstí se opíral kat
S katedrálou se pojí také asi nejznámější plzeňská pověst o andělíčku „Vošáhlíkovi“. Kdysi dávno měl mít svatbu místní kat, jenže ten měl zakázáno vstoupit do církevního chrámu, protože jako popravčí měl moc nad životem a smrtí, a lidé se ho báli. Musel proto k obřadu poslat místo sebe zástupce a na nevěstu si počkat venku u bočního oltáře. Jak se tam vkleče modlil, opřel se po chvíli rukou o mříž zdobenou andělíčky. Místní lidé ho zahlédli a začali věřit, že když si sáhnou na stejného andělíčka, přinese jim to štěstí, protože o katovi se také říkalo, že má kouzelnou moc. Pověra se udržela dodnes a při procházce po náměstí je často vidět, jak kolemjdoucí odbíhají si sáhnout na andělíčka, který je za ty roky ohlazený tak, že připomíná stříbrnou kuličku.
Za vysokou věž může smlouva s čertem
Čertovská historka se zase váže ke stavbě katedrály, konkrétně k důvodu, proč má jen jednu věž. Stavbu měl na starosti jistý Tadeáš. Byl uznávaný pro svoji šikovnost, ale zároveň se o něm vědělo, že je hrozný lenoch. Stavba se táhla už několik let a z budoucí katedrály stály jen základy. Jednoho dne k večeru Tadeáše vyhledal tajemný muž zahalený do dlouhého pláště. Slíbil, že zařídí, aby katedrála i s oběma plánovanými věžemi do rána stála. Stačí, když mu na oplátku Tadeáš podepíše úpis vlastní krví.
Stavitel na to přistoupil a už jen zíral, jak na náměstí vtrhla tlupa čertů a pustila se do práce. Jenže to byla zlomyslná banda a namísto dvou věží použili všechen materiál na jednu věž sahající až do mraků. Ráno bylo hotovo a plzeňští obyvatelé zírali na dokončenou katedrálu. Někdo zahlédl i to, jak se vedle Tadeáše zničehonic zjevila tmavá postava, zahalila ho do svého pláště a oba navždy zmizeli. Z čertovského vtípku si však Plzeňané nic nedělali, vysoká věž se jim zalíbila a místní lidé jsou na ni hrdí dodnes. Jak by taky ne, jde o nejvyšší kostelní věž u nás a je z ní nádherný výhled. Zajímavostí přitom je, že podle původního plánu měly opravdu stát věže dvě, jenže v šestnáctém století rozestavěná věž vyhořela a k dokončení nedošlo, protože mezitím vyšla stavba kostelů se dvěma věžemi z módy.
Strašidelná pověst se pojí s kostelem Všech svatých v plzeňské části Roudná, jehož základy pochází už z románského období a obklopuje ho hřbitov. Příběh vypráví o dívce, která zemřela v den, kdy měla mít svatbu. Udusila se, když zhltla dvě tvarohové homole. V bílých šatech a s nasazeným snubním prstenem ji uložili do rakve v márnici u kostela. Místní hrobník byl ale chamtivec a chtěl se zmocnit dívčina prstenu. Otevřel rakev, a protože byl prsten moc těsný, rozhodl se ho odříznout. Sotva se nůž dotkl dívčina prstu, zdánlivá mrtvola se s výkřikem probrala a utekla. Hrobník se ze šoku zhroutil a dlouho blouznil v horečkách.
Podle jiné legendy se poustevníkovi, který žil nedaleko kostela Všech svatých, zdál sen o dalším hrobníkovi. Ve snu hrobník vykopal mrtvolu mladé dívky a přenesl ji na jiné místo. Poustevník o svém snu řekl úřadům, ti mu uvěřili, šli hrobové místo zkontrolovat a opravdu ho našli rozhrabané. Hrobník se k činu přiznal a skončil na popravišti.
Kdo by ještě strašidelných historek neměl dost, může zamířit do plzeňského Muzea strašidel. Dozví se tu například příběh o strašlivém Radoušovi, který se narodil s oslíma ušima, kozí bradou a kančími tesáky. Ošklivec prý na svém hradu Radyně povraždil postupně šest manželek. Jeho přízrak podle vyprávění místních obchází v okolí hradu, a když ho někdo spatří, brzy se přižene silná bouřka.
Do Plzně doputoval i věčně bloudící Žid
Kromě křesťanských svatostánků se pověsti vypráví také ve spojitosti s židovskými památkami. V Plzni stojí Velká synagoga, která patří k největším v Evropě. Židovská komunita ve městě žila už ve středověku, ale soužití s ostatními obyvateli neměla jednoduché. Turistické informační centrum pořádá komentované prohlídky nazvané Židovská Plzeň, kde se mohou zájemci o pohnutých osudech obyvatel od středověku až do současnosti dozvědět více.
S Plzní se pojí například vyprávění o Židu Ahasverovi, kterého podle bible Ježíš odsoudil k věčnému bloudění za to, že mu na Poslední cestě odmítl podat občerstvení. Tento Žid měl po staletích na cestách doputovat i do Plzně, kde v té době řádil mor. Podle jedné verze doufal, že se nakazí a ukončí tak své utrpení, podle druhé verze doufal, že ve městě, které mělo přízeň papeže, získá přímluvu a odpuštění. Podle obou verzí se mu však cíl nesplnil a musel bloudit dál, protože ho měšťané vyhnali. Pověsti vypráví také o židovských pokladech ukrytých například v nyní již přestavěném Guldenerově domě na náměstí Republiky, které ale údajně hlídá duch.
Další pověsti a zajímavé historky spojené s Plzní najdete na webu visitplzen.eu nebo v několika publikacích od Jaroslava Schiebla nebo Miloslava Bělohlávka.
Petra Hanzlová
PR & Media Manager
