Na pražském Rašínově nábřeží se představuje část svérázného projektu – fotografie slavných osobností, které něčemu řekly jasné “NE”. Galerie “NE” se charakterizuje slovy: “Vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.
Říci: NE!
Nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje, může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.
Ze slavných českých osobností, které řekly “NE”, tak můžeme vidět například:
Ivana Koenigsmarková: NE NESVOBODĚ PŘI PORODU
Vadí jí, že se z těhotných dělají nemocné a z porodu operace. Aby dopřála ženám přirozený porod, který české porodnice příliš nepodporují, začala je doprovázet i u domácích porodů. To se jí nakonec stalo osudným. Kromě boje za práva žen teď musí bojovat i sama za sebe.
Antonín Panenka: NE ZÁNIKU SLAVNÉHO KLUBU
“Na mě ale pohřební atmosféra nedolehla, věděl jsem, že situace je kritická, ale připadal jsem si jako ve špatném snu”, vzpomíná po mnoha letech na 29. leden 2005 nejslavnější bohemák Antonín Panenka. K záchraně klubu přispěl tím nejlepším možným způsobem. Jeho účast a iniciativa byly signálem pro ostatní, aby zbystřili a sundali z rukávů dresů pohřební pásky.
Jiří Grygar: NE POHRDÁNÍ VĚDCI
O správnosti svého rozhodnutí odmítnout cenu Česká hlava a odměnu půl milionu korun, nepochybuje astrofyzik dodnes. “Víte, já jsem to neudělal jako prázdné gesto. Důvody byly opravdu vážné. Celý můj život je spjat s Akademií věd. Podle mě se právě zde dělá špičková věda a já si nemohu vážit lidí, kteří jí chtějí zlikvidovat.”
Silvie Dymáková: NE ŠMEJDŮM
Je to dost otřesný způsob, jak z lidí dříve narozených tahat peníze, které zhusta ani nemají. Psychický i fyzický nátlak, propracovaná psychologická hra, jednání na hraně a dost možná i za hranicí zákona. Kdybych nic neudělala, cítila bych se spoluzodpovědná, říká režisérka, která odmítla přihlížet okrádání slabších.
Dana Houdková: NE ŽIVOTU BEZ ZPĚVU
Nejen ticho, ale i zpěv léčí. Není tudíž nejmenší důvod, abyste mlčeli, když ostatní pějí. A to ani v případě, že jste přesvědčeni, že by váš zpěv způsobil planetární katastrofu.
Tomáš Valek: NE OKRASNÝM ZAHRADÁM, KTERÉ ZATĚŽUJÍ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Vlastnil prosperující firmu. Po celých Čechách patnáct let realizoval zahrady, jeho zaměstnanci pokládali polské trávníky, sázeli holandské tůje. On ale chtěl dělat zahrady, které mají smysl.Okrasným zahradám řekl ne. A vznikly zahrady s chutí.
Stanislav Tišer: NE TOULÁNÍ SE PO ULICÍCH
“Štvalo mě, že tady nebylo nic pro sociálně slabší, nejenom pro Romy, ale pro všechny děti, které se tu flákaly po ulicích. A tak jsem si řekl:Ne, takhle nemůžeš žít, musíš jet a dál dělat box”
Jiří Pelcl: DESIGNEM ŘEKL NE KOMUNISTICKÉ TOTALITĚ
V designérské tvorbě se dá jít proti proudu mnoha cestami. Jiným přístupem k limitům materiálů a forem, výrobním technikám nebo celkové komerční povaze tohoto oboru. Jiří Pelcl ve své dlouholeté tvorbě řekl ne již několika věcem. Společně se skupinou designérů Atika to byl právě on, kdo dal prostřednictvím experimentálního designu jasně najevo, že pomalu stagnující komunistický režim nemá v naší společnosti, co pohledávat.
Lumír Němec: NE POŠPINĚNÍ JMÉNA JEDNOTKY
“Česká jednotka speciálních operací SOG nechala v Afgánistánu na holičkách své spojence. Na rozkaz velení vojáci opustili britské kolegy přímo v akci, protože byla nebezpečná.”, napsal v dubnu 2009 redaktor předního seriozního deníku. Z vychvalovaných a vyznamenávaných hrdinů se kvůli jedné lži stali v očích veřejnosti, padouši a zbabělci. Cesta k nápravě a očištění jména jednotky byla dlouhá a nesnadná.
Za projektem Galerie “NE”, stojí publicista Pavel Eichler a Jan Hanzlík.
Text / foto: Vít Hassan
