Fait Gallery v Brně připravila retrospektivní výstavu Jiřího Hilmara – Anonymní forma čtverce. Jiří Hilmar více než 40 let působil ve Spolkové republice Německo, kam v roce 1969 emigroval, a tak jeho tvorba stále zůstává širší veřejnosti zatím neznámá. Retrospektiva ve Fait Gallery je doposud autorovou nejrozsáhlejší výstavou a měla by napomoci tuto skutečnost narovnat.
Jiří Hilmar (*1937) se narodil v Hradci Králové, vystudoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby v Praze u prof. Richarda Pípala. Po své první výstavě v Galerii Fronta v Praze (1967) samostatně vystavoval v mnohých domácích i zahraničních galeriích.
Kromě Klubu konkretistů, který v roce 1967 spoluzakládal, působil aktivně v uměleckých skupinách Gerade – Künstler Siedlung Halfmannshof Gelsenkirchen, ve výtvarné skupině Jiná geometrie a Českém exilu.
V souladu s dobovými tendencemi, především tezemi konkretismu byly v rané tvorbě pro Jiřího Hilmara zásadní zejména aktivizace diváka, procesualita vnímání a tematizace pohybu. Po kinetických objektech na způsob mechanických strojků a objektech pracujících se světelným zdrojem a stínovými efekty následovalo autorovo několikaleté důkladné zkoumání fenoménu hybné procesuální percepce v papírových reliéfech skládaných do optických struktur. V těchto povětšinou čtvercových formátech o různých velikostech docházelo skrze pohyb recipienta a změnou jeho pozice vůči dílu k optické iluzi, a tím k transformaci vizuálních kvalit plochy.
Ve čtverci, jehož tvar autor vnímal jako ideální anonymní formu odkazující na myšlenky Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Victora Vasarelyho, vytvářel v různorodých systémech dle matematických východisek a seriality struktury z horizontálně, vertikálně i diagonálně řazených monochromních či vícebarevných pásů z prolamovaného a v mnoha případech také prořezávaného papíru. Optokinetický princip byl docílen různou výškovou skladbou proužků, jejich tvarem, metodou a také mírou jejich prohnutí, způsobem perforace a rovněž tvarem i barvou použité tempery u jednotlivých fragmentů (nejčastěji kruhů a jejich výsečí). Ve variování kontrastů a průniků pokračoval i po své emigraci v roce 1969 do Spolkové republiky Německo, kde nakonec zůstal více než 40 let.
S aktivním zapojením diváka bylo také počítáno v dalším cyklu prací, které byly již formulovány systémem překrývajících se vertikálních pásků či provázků. V tomto novém strukturálním plánu, ve kterém jeden z elementů byl vždy pevně připevněný k podkladu a druhý pak visel volně nad ním, mohla být opět díla rozpohybována, nyní doslovně, účastí pozorovatele. Paralelně v 70. letech vznikaly také monochromy z vrstveného pauzovacího papíru, fixované na plátno a dřevěnou desku, nejčastěji rovněž čtvercových formátů. Jednotlivé vrstvy transparentních papírů byly rozpoznatelné až jejich záměrným narušováním různými typy zvrásňování, perforace, zvlnění a gradací či variantami repetitivních pravidelných vzorců kolážovaných fragmentů.
Po přestěhování do umělecké kolonie Halfmannshof v Gelsenkirchenu v roce 1974, zasazené do silně zdevastované krajiny v Porúří, se Hilmar přirozeně přesunul k environmentální problematice. Do svých reliéfů začal kromě papíru začleňovat materiály přírodního charakteru jako jutu, vosk, kaolin a dřevo ve formě špejlí a sirek. V 80. letech, kdy se rovnocenným spoluaktérem jeho prací stala příroda a v jeho tvorbě převládla tvůrčí intervence do přírodních procesů, se pak trvale obrátil k jedinému materiálu, dřevu. Původní autonomní tvary větví a kmenů zčásti rozkládal a následně rekonstruoval opětovným spojováním, svazováním či klížením v nové celky dřevěných objektů a instalací. Do původně oblých nalezených fragmentů stromů vstupoval záměrně invazivně a přiznaně zcela protichůdným hranatým způsobem, aby pak konečným gestem opětovného uhlazení manifestoval univerzální jednotu člověka s přírodou, o kterou ve své tvorbě i životě usiloval.
Dílo Jiřího Hilmara je zastoupeno v Národní galerii v Praze, Slovenské národní galerii, Galerii Benedikta Rejta v Lounech, Muzeu umění v Olomouci, Museum Bochum, Kunstmuseum Düsseldorf, Lenbachhaus München, Museu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových, Fait Gallery a mnoha dalších privátních sbírkách.mj. v Heseler Gallery v Mnichově (1969), Arte Centro v Miláně (1972), Walter Storms Gallery v Mnichově (1977 a 1980), Galerie Mathieu v Besançon (1979), Paris Art Center v Paříži (1988), v Galerii Opatov v Praze (1991), Domě umění v Českých Budějovicích (1999), v Museu Kampa v Praze (2015) či v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2020).
Výstavu ve Fait Gallery můžete navštívit do 13.ledna 2024.
S použitím textů Fait Gallery zpracoval Petr Ondrášek
Fotografie © Petr Ondrášek
