Salvador Dalí se narodil v roce 1904 ve španělské vesnici Figueres v Katalánii, přičemž celý život trval na tom, že má arabské kořeny. Tvrdil, že jeho předkové byli potomci Maurů, kteří do Španělska vtrhli v roce 711. Jeho rodina patřila ke střední třídě. Dalího matka původně pracovala jako služka pro jeho otce, jenž byl státním úředníkem. Salvador měl dva sourozence. Staršího bratra, který se jmenoval též Salvador a zemřel ve věku dvou let a mladší sestru Annu Maríu.
Salvador již od dětství oplýval obrovskou fantazií a nesporným výtvarným talentem. V roce 1921 byl přijat na madridskou Akademii výtvarných umění sv. Fernanda, kde se seznámil se svými budoucími kolegy a přáteli, Luisem Buñuelem a Federikem Garcíou Lorkou. V jeho dílech z tohoto období jsou patrné prvky kubismu, futurismu a metafyzické malby. V roce 1925 se v barcelonské Galerii Dalmau uskutečnila jeho první samostatná výstava. O rok později se v Paříži setkal s Pablem Piccasem, který Dalího seznámil s pařížskými avantgardními umělci. Salvador Dalí si po vzoru Diega Velázqueze, což byl španělský malíř a vůdčí umělecká osobnost na dvoře krále Filipa IV, nechal narůst svůj osobitý dlouhý knír. Posléze byl definitivně vyloučen z madridské Akademie. V roce 1929 natočil spolu s Luisem Buñuelem film Andaluzský pes, který pro něj znamenal oficiální přijetí mezi skupinu surrealistů. V létě téhož roku se Dalí setkal s Galou, jenž se stala jeho celoživotní partnerkou a měla výrazný vliv na jeho tvorbu. V tomto období začal rozvíjet paranoicko-kritickou metodu, jejíž typickými díly jsou obrazy Truchlivá hra (1929) a Perzistence paměti (1931). Dalího díla jsou proslulá kombinací bizarních snových obrazů s mistrovským kreslířským a malířským projevem, pro nějž Dalí nacházel inspiraci v pracích starých renesančních mistrů. V roce 1932 Dalí svá díla vystavoval na první surrealistické výstavě v USA, která zaznamenala obrovský úspěch. V té době ve Španělsku začala občanská válka a Dalí, jenž byl proslulý svými extrémními názory, nijak neskrýval své sympatie ke generálovi Frankovi. Na základě toho se dostal do sporů s ostatními surrealisty a v roce 1939 byl ze surrealistické skupiny vyloučen. O rok později odjel společně se svoji manželkou Galou do USA, kde s Waltem Disneym spolupracoval na krátkém animovaném filmu Destino a vydal svoji autobiografii s názvem Tajný život S. Dalího. Po svém návratu v roce 1948 se s Galou usadil v Katalánsku, kde strávili zbytek života. Do svých obrazů začal zakomponovávat více optických iluzí a náboženských prvků. Z tohoto období pochází obrazy Madona z Port Lligatu (1950), či Ukřižování (1954). Začátkem šedesátých let Dalí pracoval ve svém divadle a muzeu ve Figueres, a souběžně se věnoval práci v reklamě a designu (vytvořil např. logo lízátka Chupa Chups, pohovku ve tvaru rtů herečky Mae Westové, či vlastní kolekci šperků). Salvador Dalí ve své surrealistické tvorbě používal celou řadu symbolů a skrytých významů. Například jeho slavný obraz roztékajících se hodin, měl symbolizovat relativitu času, tak, jak ji popisoval Albert Einstein. Dalším symbolem byli sloni na vysokých tenkých nohou a mravenci, kteří podle něj měli symbolizovat strach a smrt. Dalího motivy se víceméně pohybují ve světě snů a volných asociací. V roce 1982 zemřela jeho milovaná žena Gala. Téhož roku byl Salvador Dalí povýšen do šlechtického stavu. V posledních letech žil ve věži zvané Galatea, jenž byla součástí jeho muzea, kde 23. ledna 1989 zemřel na srdeční selhání. Svůj veškerý majetek a dílo odkázal Španělsku. Dalí proslul svou láskou ke všemu, co je zlaté, svoji vášní pro luxus a obdivem orientálního oblečení. Jeho extravagantní a teatrální chování, kterým se na sebe snažil upoutat pozornost, občas zastínilo jeho práci. Nosil například dlouhý stočený knír, či odmítal jíst jídlo červené barvy. Salvador Dalí za svou kariéru namaloval přes 1 500 obrazů a kvalitou svého díla se řadí mezi největší výtvarníky a průkopníky nových uměleckých směrů.
Díla Salvadora Dalího si můžete prohlédnout v rozsáhlé expozici, která probíhá v renesančním paláci U Bílého jednorožce na Staroměstském náměstí.
Text / foto: Vít Hassan
