Ehrmann: Phane starosto, Pantáto Bušku, phajmámo – Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem… Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč – zrovna z Ruska…
Dubský (furiantsky sice, ale mírně):
Tak ho přineste, já platím, co se ho vypije. (pánovitě) Přineste pět flašek!
Ehrmann: Hned je tu, pantáto, hned! (odchází)
Bušek (vyskočí, popadne odcházejícího Ehrmanna za límec a vleče jej do popředí):
Počkej, Marku! Ten punč platím já (furiantsky) Přines deset flašek.
Ehrmann: S radostí, pantáto. (odchází)
Dubská (živě k Dubskému):
Počkej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil!
Dubský (vyskočí prudce – furiantsky):
To ne! Máš pravdu! (běží za Ehrmannem) Počkej, Marku! (vede ho zpět) Ten punč platím já!
STŘÍPKY Z MINULOTI ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ
Kulisy nebyly čistou elegancí podle představ měšťanů a městských umělců, ale měly podobu typickou pro klasickou jihočeskou vesnici, kde, jak napsal kritik Bedřich Frída (1855 – 1918, mladší bratr známějšího Jaroslava Vrchlického), „to je venkov skutečný, kde pod kvetoucí jabloní roztahuje se třeba hnojiště“. Autorem těchto kulis byl Mikoláš Aleš (1852 – 1913), Stroupežnického dobrý přítel, který stejně jako on znal velmi dobře jihočeský venkov a ztvárnil jeho prostředí přesně v duchu realismu. Tedy žádné pečlivě upravené chalupy a náves, žádné honosné světničky plné zdobeného nádobí a obrazů – jak si mnoho tehdejších měšťanů venkov skutečně představovalo. Stroupežnický s Alešem postavili divadelní diváky před skutečný stav věcí. A v tom byl, jak se ukázalo, největší problém.
Naši furianti se naprosto vymykali z výše uvedeného. Žádná vznešenost velkého světa, žádné nevěrohodné zápletky, uhlazené pohyby, velkolepá gesta velkého světa a především žádný vznosný jazyk! Stroupežnický, známý svým negativním postojem k přejímání oněch zahraničních námětů a přepisování již existujících her (díky čemuž si pořídil velkou řadu nepřátel a jen málo přátel) i svým tíhnutím k realistickému divadelnímu vyjádření, nechával své postavy mluvit přirozeně venkovsky a řádně jadrně (aniž by se samozřejmě uchýlil ke zbytečným vulgaritám). S Furianty se tak přirozeně mnohem lépe vyrovnali běžní lidé než městská smetánka, protože na podobné vyjadřování byli zvyklí. Proto měla hra později největší úspěch u kočovných společností, které hrály na menších městech a vesnicích právě pro obyčejné lidi. Městská smetánka ve spodních patrech Národního divadla se však při premiéře doslova zhrozila.
Jan Ladecký (1861 – 1907), který byl často odpůrcem Stroupežnického přístupu k divadlu, napsal v České Thalii o premiéře Našich furiantů, že: „má daleko větší význam nežli obyčejná premiéra, jakých do roka tucet.“ A tehdejší divadelní kritik Karel Boromejský Mádl (1859 – 1932) mimo jiné hru v recenzi zhodnotil slovy: „Po drahný čas nevzbudil původní kus u nás rozruch tak značný, nerozvířil mínění tak živé jako Naši furianti… Rozpor soudu o novém díle Stroupežnického byl již dobře znáti v divadle samém: první jednání vzbudilo hlavní pochvalu, ale také rozhodný odpor.“
To byla pravda, přestože byla hra provedena v nejlepším možném hereckém obsazení. Jednu z hlavních rolí si zahrál samotný režisér Josef Šmaha (1848 – 1915), v dalších rolích se potom objevili Jindřich Mošna (1837 – 1911), Josef Frankovský (1840 – 1901), Karel Šimanovský (1825 – 1904) nebo František Kolár (1829 – 1895). Mnoho kritiků, včetně některých, kteří se jindy k realismu hlásili, si stěžovalo na jazyk postav nebo na to, že Stroupežnický úmyslně hledá na venkovském životě jenom to špatné. Proti jadrnosti vyjadřování postav se postavili i výše zmínění a jinak pozitivně hodnotící kritici Ladecký a Mádl. První otevřeně napsal, že i realistická dramata by měla být „gramaticky naprosto správně“ psanou řečí, „promísenou jenom obraty v řeči…“ Druhý ještě kritičtěji podotkl, že se Stroupežnický zmýlil, pokud si při svém tvůrčím počínání myslel: „že mluva špatná, zvrhlá, negramatická je totožná neb aspoň stejně cenná jako dialekt.“ Na druhou stranu oba zmínění, ale také začínající Vilém Mrštík (1863 – 1912), tehdy populární autor Ignát Herrmann (1854 – 1935), Tylův následovník Josef Ladislav Turnovský (1838 – 1901), Bedřich Frída i jeho bratr Jaroslav Vrchlický – ti všichni se zastali Stroupežnického pojetí venkova. Vrchlický, známý jako představitel zcela opačného pojetí dramatu, jistě Stroupežnického překvapil, když na Naše furianty napsal přes veškerou vzájemnou averzi hned tři pochvalná hodnocení, a zvlášť když v jednom z nich napsal: „Nelze tedy nijak vytýkati hře Stroupežnického, že by zúmysla při venkovanech vyhledávala jen stinných neb jim nepříznivých stránek. Kdo bedlivě váží světlo a stín, dojde k jinému úsudku.“
I přes všechny pochvalné kritiky převažoval názor, že premiéra byla spíše „propadákem“ nežli úspěchem. Toto hodnocení vycházelo z jediného faktu – Národní divadlo bylo závislé především na movitějších divácích, kteří nedokázali Naše furianty přijmout. Lidé na bidýlku byli až „druhořadým“ publikem. Nepomohlo ani, když Stroupežnický pro účely repríz upravil nejvíc diskutované jazykové pojetí. Hra se dočkala jen pěti opakování, než byla z repertoáru Národního divadla stažena. Na takto syrové realistické pojetí nebyla největší česká divadelní scéna v té době připravena. Naši furianti se však hráli dál, a to na menších divadlech a především u ochotnických společností, kterých tehdy byla celá řada. O kvalitě tohoto Stroupežnického díla svědčí i to, že se hraje stále a má ve svém základě stále svoji platnost, přestože původní text prochází přirozeně řadou korekcí přizpůsobujících především jazykovou stránku dnešní době. I tak by mohl být Ladislav Stroupežnický spokojen, přinejmenším s tím, že premiéra jeho hry jednou pro vždy změnila pohled českého divadla na realistickou tvorbu a výrazně tak prosazení realismu u nás napomohla.
Více o hře a Ladislavu Stroupežnickém:
J. K. Tyl, Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Ladislav Stroupežnický, Naši furianti, Alois a Vilém Mrštíkové, Maryša: Mladá fronta Praha, vydání první Praha 1983 (edice Četba pro školy)
Hampl František: Ladislav Stroupežnický, český humorista a dramatik, Práce, vydání první Prah 1950 (edice Profily)
Kol autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, vydání první Praha 1988
Konečná Hana: Čtení o Národním divadle, Odeon, vydání první Praha 1983
STŘÍPKY Z MINULOTI ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ
Tomáš Hejna
Vychází na webu Uměleckého sdružení Artes www.zabava-artes.cz