Galerie města Trutnova připravila výstavu Alois Kalvoda ( 1875 – 1934) Idoly a vzněty, kterou odborně připravil kurátor Michael Zachař. Pokračuje tak v úspěšném projektu prezentace české krajinomalby 2. poloviny 19. a počátku 20. století a nabízí návštěvníkům setkání s mistrovskými díly tohoto malíře, který vedle Slavíčka, Hudečka, O. Lebedy či Kavána náleží ke druhé generaci žáků slavné krajinářské speciálky Julia Mařáka na pražské Akademii a jenž v období fin de siecle zásadním způsobem přispěl k rozvoji české realistické krajinomalby.




Alois Kalvoda patří k nezaměnitelným výtvarným zjevům doby kolem roku 1900. Základem jeho raných obrazů byla reálná krajina Čech a Moravy, místa jako Okoř, Lochovice nebo okolí rodných Šlapanic. Plenérový způsob Chittussiho vystřídaly kolem roku 1900 dobově oblíbené secesní linie, do svých krajin začal promítat své sny, idoly a vzněty dané osobními touhami i vztahy.




Z té doby pocházejí vskutku podmanivé obrazy, zejména břízové nálady, jimiž svého času oslovil širší evropské publikum. Omamný kolorit, nespoutaná štětcová virtuozita, vemlouvavé náměty – to byly ingredience Kalvodovy zralé tvorby.
Roku 1904 se oženil a usadil u hradu Křivoklátu, přičemž stále provozoval soukromou krajinářskou školu v Praze na Vinohradech, z níž vzešly takové osobnosti jako třeba Josef Váchal či Martin Benka. Později zakoupil zámek Běhařov u Klatov, kde vedl společenské salony a krajinářské plenéry.






Šíře Kalvodovy výtvarné práce zahrnovala kromě olejů i kresby, grafiky, scénické výpravy a obrazové cykly, výstava připomene zejména obrazy z raného a středního tvůrčího období. Ačkoli byl již za svého života velmi slavný a jeho obliba měla dlouhodobý setrvačný účinek, přece poslední léta slábne, a tak je cílem této výstavy připomenout jeho skvělé malířské výkony.




Výstavu, ke které vyjde v průběhu výstavy katalog, je možné navštívit do 2.září.
Foto nad článkem: Michael Zachař u obrazu Jaro, 1910, olej, plátno, NG v Praze
Zpracoval s použitím textu Michaela Zachaře Petr Ondrášek
Fotografie © Petr Ondrášek