Před 550 lety, 21. května 1471, se v Norimberku narodil “král německé renesance”, malíř, grafik a teoretik umění Albrecht Dürer (1471–1528). Umělecké sklony začal projevovat již v dětství a postupně se vypracoval na post dvorního malíře, císaře Maxmiliána I. Habsburského.
Je označován za jednoho z největších renesančních malířů severní části Evropy. Do jeho velkolepého díla patří více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb. Za svůj život vytvořil téměř 200 maleb, mědirytin a dřevořezů a přes 1100 kreseb. Ve svých dílech dokázal Dürer překonat dosavadní středověký ráz panující v evropském umění a prosazoval renesančního a humanistického ducha. Dürerovi předkové pocházeli z Uher, jeho otec byl zlatník. Albrecht, pojmenovaný po otci, se narodil jako třetí dítě z osmnácti dětí. Již jako dítě projevoval velké nadání. Otec ho poslal do uznávané malířské dílny Michaela Wolgemuta (1437-1519). Tam ve svých 13 letech namaloval jeden ze svých autoportrétů, který je dnes vystaven v pařížském Louvru. V roce 1475 Dürer starší koupil dům na úpatí norimberského hradu, tedy na nejlepší adrese. Dnes je zde muzeum A. Dürera.
Studijní cesty
Jak bylo tehdy zvykem prohlubovali si umělci své vzdělání cestováním. Dürer se vydal na cestu v dubnu 1490. Po Německu a Nizozemsku skončil v Basileji, kde byl přijat za tovaryše na výrobu dřevořezů. Vrátil se v květnu 1494 a v červenci se oženil s devatenáctiletou Agnes Freyovou (1475–1539). Dürer se tímto sňatkem dostal mezi městský patriciát. Několik týdnů po svatbě se vydal na druhou cestu (utíkal i před morem), pravděpodobně navštívil Benátky. Domácí ani zahraniční pověst si Dürer nicméně zpočátku nevytvářel svými malířskými díly, ale prostřednictvím mědirytů a sérií dřevořezů. Proto se monogram „AD“ poprvé objevuje na jeho grafických dílech až kolem roku 1495. Kolem roku 1500 si v Norimberku zařídil vlastní dílnu, ve které zaměstnal svého bratra Hanse (1490–1534/5) a jako svého prvního asistenta Hanse Baldunga Griena (1484/85–1545).
V letech 1505 až 1507 však opět pobýval v Benátkách jako host Fuggerů, mocné rodiny bankéřů. Zde vznikla na objednávku německých obchodníků pro kostel San Bartolomeo Růžencová slavnost. Císař Maxmilián I. v roce 1512 přijal nejvýznamnějšího norimberského umělce do svých služeb jako dvorního malíře. V roce 1515 mu Maxmilián udělil doživotní rentu. V roce 1520 odešel Albrecht Dürer s manželkou Agnes z Norimberka na svou poslední cestu. Jeho cílem byly Flandry a Brabantsko a účelem cesty návštěva císaře a kvetoucích nizozemských měst, kde byla šance získat výhodné zakázky. V roce 1519 Maxmilián zemřel a na trůn nastoupil jeho vnuk Karel V., Dürer si nechal rentu potvrdit osobně přímo u Karla V. V Nizozemí, pravděpodobně na výletě po moři v okolí Seelandu, si Dürer uhnal nemoc, ze které se už neuzdravil. Trpěl horečkou, nevolností, mdlobami a bolestmi hlavy – možné příznaky chronické malárie. Albrecht Dürer zemřel 6. dubna 1528. Byl pohřben pod prostou bronzovou náhrobní deskou na hřbitově Johannisfriedhof. Pirckheimer složil nesmrtelný epitaf: Quicquid Alberti Dureri mortale fuit, sub hoc conditur tumulo („Vše, co bylo z Alberta Dürera smrtelné, leží pod touto mohylou.“). Pramen jeho vlasů se stal u následujících generací předmětem uctívání a dnes je uchován ve vídeňské akademii. Dürerova posmrtná maska byla pravděpodobně zničena při požáru, jenž zachvátil mnichovskou Rezidenci v roce 1729. Umělcovy ostatky se ztratily při úpravách hřbitova v roce 1550. Dürer zanechal ženě jmění téměř 7 000 zlatých, což znamená, že patřil mezi sto nejbohatších norimberských měšťanů, jejich manželství bylo bezdětné.
Albrecht Dürer malíř, grafik a teoretik umění evropského formátu
Byl prvním německým umělcem, který psal o svém životě, jako první zacházel s autoportrétem jako se samostatným žánrem, akvarel a tisk přivedl již v raném stádiu k umělecké a technologické dokonalosti, jako první v Německu kreslil akty podle živých modelů a jako první podpořil své praktické dílo umělecko-teoretickými pojednáními. Ve srovnání s ním obstojí jedině Leonardo da Vinci – ovšem Dürer své výsledky prezentoval podstatně systematičtěji než Leonardo. V roce 1525 vydal v Norimberku první knihu o matematice pro dospělé v němčině Uvedení do měřictví a roku 1527 Nauku o opevňování. Tyto dvě teoretické práce patří spolu s posmrtně vydanými Čtyřmi knihami o proporci (1528), na nichž pracoval dvacet let, k důležitým pojednáním z oblasti teorie umění.
Růžencová slavnost
Jeden z jeho nejznámějších obrazů, Růžencovou slavnost (1506), najdete ve sbírkové expozici Staří mistři ve Schwarzenberském paláci. Obraz je hierarchicky rozdělen, vlevo jsou církevní hodnostáři, vpravo osoby světské. „Panna Maria s Ježíškem na klíně žehná. Madona dává požehnání v podobě růžencových věnců. Shromáždění věřící – růžencové bratrstvo odříkávají modlitbu růžence. Je zde zobrazené několik důležitých postav. Maxmilián I., král a budoucí císař, papež, sv. Dominik. V rohu obrazu v modrém rouchu s růžencem v ruce je objednatel obrazu, někdo z rodiny Fuggerů. Vzadu pod stromem je sám malíř, drží v ruce ceduli, t. zv. Cartellino, je na ní napsáno: Toto dílo namaloval Albrecht Dürer Germanicus v r. 1506,“ vysvětluje Olga Kotková, kurátorka Sbírky starého umění NGP. Umělec na koleno P. Marie namaloval mouchu – stejně jako jiní malíři před ním. Doufal, že diváky před obrazem nachytá a budou ji chtít odehnat. Tento žert používali již antičtí malíři. Dnes tam mouchu nenajdete. Při nepříliš povedeném restaurování obrazu ji v devatenáctém století odstranil litoměřický malíř Johann Gruss. Významné Dürerovo dílo muselo být kvůli značnému poškození v minulosti několikrát restaurováno, pravděpodobně třeba i v sedmnáctém století Karlem Škrétou. Mělo se sice za to, že neblahý vliv na obraz měly jiné klimatické podmínky v Čechách, především místní zimy, benátské archivy ale odhalily informace, že bez úhony nebyl už v Benátkách. Dürer použil na podložku obrazu nekvalitní topolové dřevo a při malování pracoval s nevyzkoušeným materiálem. Dokončení Růžencové slavnosti mu přineslo zadostiučinění po nevlídném přijetí v Benátkách. „Chodili se na něj dívat nejrůznější velmoži i velký Mistr Bellini. A Albrecht Dürer moc dobře věděl, že namaloval své životní dílo. Také v jednom dopise napsal: Lepší obraz, než ten můj v celé zemi není,“ dodala kurátorka. O obrazu se dozvěděl císař Rudolf II. a zatoužil ho mít ve svých sbírkách. Pro císaře ho pořídil
panovníkův nákupčí uměleckých děl Hans von Aachen. Císař neváhal za přírůstek do svých sbírek zaplatit horentních devět set dukátů. Současná cena obrazu je nevyčíslitelná. „Asi jako hodnota Karlštejna, nedá se říct,“ uvedla kurátorka „Ale abych to přiblížila: Před deseti lety se dražila jiná madona – takzvaná Darmstadtská madona od Hanse Holbeina – a prodala se za 75 milionů dolarů.“ Olejomalbu o rozměrech 162 x192 centimetrů z Benátek do Prahy přes Alpy nesli čtyři silní muži, zabalenou do koberců a položenou na tyčích. V hradních sbírkách přečkala Růžencová slavnost i třicetiletou válku. V roce 1782 v josefínské dražbě byla vyvolávací cena obrazu směšně nízká – jedna zlatka. Koncem osmnáctého století se dostala do majetku Strahovského kláštera. Premonstráti obraz nechali zrestaurovat v letech 1839–1841 Janem Grussem (1790–1855). Gruss nejen odstraní mouchu na koleně Madony, ale přemaloval téměř celé nebe. Opravdu kvalitního restaurování se Růžencová slavnost dočkala až ve 20. století. Ve třicátých letech olejomalbu odkoupil stát. O prodej se zasazoval především sběratel a ředitel předchůdkyně Národní galerie Vincenc Kramář. „Jak uvádí jeden článek v dobovém tisku, jeden z důvodů, proč Vincenc Kramář chtěl, aby obraz získal stát, bylo, že klášter premonstrátů nebyl v té době ještě pro ženy přístupný, a proto se Kramář rozhodl, že chce obraz zpřístupnit českým ženám,“ objasňuje ředitelovy pohnutky Kotková. Prvorepubliková vláda za obraz měla zaplatit tři miliony a zároveň převést do vlastnictví premonstrátů tři nemovitosti (statek Kynžvart a dvory Valdov a Hrzín). Strahovský řád se v devadesátých letech obrátil na soud s tvrzením, že stát závazek nesplnil. Nakonec ale žalobu stáhl.
Další vrcholná díla
Autoportrét v kožichu z roku 1500. Na tomto obrazu vystupuje autorův obličej z tmavého beztvarého pozadí se záhadnou naléhavostí, mnozí ho připodobňují k Leonardově Mona Lise.
„Mne zaujal intenzivní, magicky upřený pohled. Někdy se to vykládá tak, že Dürer se připodobnil k podobě Ježíše Krista. Tím ale chtěl říci a dává tím najevo, že on je ten následovník Ježíšův. Kromě toho z portrétu čiší sebevědomí, pevné přesvědčení o tom, že je opravdu výjimečný, v čemž se projevuje i výchova jeho matky Barbary. V srdci malíře byla pouze jedna žena, a to byla jeho matka Barbara. Vřelé pouto k matce zřejmě ještě utvrzovala opakovaná rodinná bolest. Barbara porodila osmnáct dětí, dospělosti ale dožily jen tři. „Od dětství byl konfrontován s neustále přítomnou smrtí,“ říká kurátorka. Obraz je o rozměrech 67×49 cm je možno shlédnout v Alte Pinakothek v Mnichově, kde je i řada dalších jeho vynikajících obrazů.
Zajíc, akvarel o rozměrech 25×22,5 cm, z roku 1502 vlastní vídeňská Albertina. Před dvěma lety byl vystavován na velké výstavě. Albertina vlastní 140 prací, to je největší dürerovská sbírka na světě. Kresby jsou uchovávány v depozitářích a vystavují se zřídka aby se nepoškodily. Je otázka, jak zajíce umělec namaloval, modelem mu určitě nestál. Olga Kotková říká: „Domnívám se, že si přinesl zajíčka z louky do ateliéru. Ovšem mládě odnesené a znovu vrácené zaječice již nepřijme a to zahyne. Malý zajímavý detail portrétu: v oku zajíce se zrcadlí okno ateliéru.“ Doufejme, že zajíček přežil, stejně se stal díky Dürerovu umění nesmrtelným.
Jaromír a Věra Hamplovi
