Jaroslav Róna je umělec na české výtvarné scéně poměrně dobře známý, ne vždy však současnými kritiky a kurátory plně doceňovaný. Nesleduje slepě módní nálady a trendy, vůči řadě projevů moderního či současného umění je kritický. Navíc se věnuje klasickému sochařství a malbě, a to se dnes zkrátka mezi tzv. „TOP umělci” nenosí. Jak sám tvrdí, vice ho oslovuje umění minulosti než současnosti – což ovšem neznamená, že jeho tvorba nehovoří k našemu světu naléhavěji než většina modernistických experimentů. Je sečtělý, z jeho verbálního projevu, z ,,řeči těla” a zápalu je cítit, že svou tvorbou žije a stoji si za svým viděním světa.
Sochař a malíř Jaroslav Róna vystavuje své Nové obrazy v Galerii Václava Špály
Klíčovými motivy Rónovy tvorby jsou tíha lidského bytí, jeho nahodilost, krutost, absurdita i konečnost. Z jeho obrazů na nás sálá atmosféra permanentního ohroženi člověka a jeho lidství: setkáte se zde s širokou škálou motivů, od nejrůznějších předpotopních mohutných monster, přes děsivé divochy a středověké bojovníky v brněních (Rytíř a sokol, 2018) až po moderní válečné stroje, letadla a rozbořené betonové pevnosti (Krajina se dvěma bunkry, 2019) či vyprahlé dystopické krajiny apokalyptické budoucnosti. Hrůzy předminulé, minulé a nejspíš i ty budoucí. Svými obrazy často odkazuje na násilnosti a zvěrstva dvacátého století, nacistická i komunistická, nikoli však přímo, ale prostřednictvím složitých a temných podobenství (Ruiny chrámu, 2020). Lidé jsou již přesyceni množstvím realistických obrazových a filmových dokumentů, stávají se vůči nim do jisté míry imunní. Malíř proto hledá nový, neotřelý úhel pohledu. Například likvidaci těl zavražděných Židů v nacistických vyhlazovacích táborech připomíná plátnem Spalovna žab (2000), kde na pohyblivém pásu vjíždí do pece nekonečná řada mrtvých žabích těl. Studené žáby namísto lidských bytosti? Vždyť je to vlast ně jedno, nacisté v tom nedělali žádný rozdíl!
Pokud jde o komunismus, rudé dvojče nacismu, stejně nelidsky kruté, ale méně úředně systematické, věnuje se mu malíř s podobným zaujetím. Příkladem může být plátno Rudé město (2014), připomínající antický labyrint s gigantickým krvelačným Minotaurem stojícím nad davy vystrašených lidi vyhnaných do ulic ze svých privátních životů. Nebo obraz Bolševismus podle Churchilla (2019), barvité ztvárněni státníkova výroku z roku 1925 o ruských bolševicích: „Poskakuji a dovádějí jako houfy divokých paviánů mezi troskami měst a mrtvolami svých oběti.”
Temný tón své malby vysvětluje Róna přede vším silným traumatem, které zdědil po svých předcích – židovská větev jeho rodiny z otcovy strany byla za Tisova Slovenského státu proná sledována a její velká část vyvražděna . K hektické tvorbě jako by ho poháněla ona banalita zla, vycházející z lidské malosti a strachu, z po slušného úředničkováni, slepého posloucháni nesmyslných rozkazů a nedostatku empatie, kterou tak geniálně popsala Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě. Ohroženi našich životů či naši lidskosti přitom může přijít odkudkoli, i odkud to vůbec nečekáme. Lidské zrůdy, které to mívají na svědomí, většinou podle tváře nepoznáme. Takto malíř například komentuje své zkoumáni tváři největších masových zločinců, které podnikl při ilustrováni známého Orwellova románu 7984, jehož nové vydáni sám inicioval: „Vybíral jsem pro svoji ilustraci v románu 7984 od George Orwella šestnáct největších zrůd z novodobých dějin lidstva a kreslil jsem pečlivě jejich tváře. Většinou byste z nich neodhalili nic zvláštního. Neškodní úřednici, někdy elegantní důstojnici, rozšafný strýček Joe – Stalin, široká důvěryhodná tvář Mao Ce-Tunga, plamenný vousatý skrček Lenin, usměvavý Pol Pot, i ten šílený Hitler dokázal vyladit milou tvář, když plácal po tváři chlapce z Hitlerjugend. A Eichmann, jeden z hlavních organizátorů holocaustu, vypadal jako poměrně neškodný úředník z jakéhokoliv státního úřadu. Takže další takoví mohou chodit předem neodhalitelní kdekoliv mezi námi.“
Někdo může namítnout, že umělec přehání a zbytečně věci vyhrocuje, že už toho bylo dost, že něco podobného není v dnešní době možné, přinejmenším zde, na demokratickém západě. Ale jsme si tím tak jisti? A i kdyby už dnes něco takového možné nebylo, onen pod vědomý strach stejně nezmizí. K oné tíze bytí patři neoddělitelně i soukromí „démoni”, které si člověk nese v sobě, jak tomu bylo například u Rónova oblíbeného spisovatele Franze Kafky, svíraného úzkostmi a temnými vizemi, jemuž věnoval nejen známý pomník v Praze, ale i několik zajímavých pláten (Franz Kafka v Terstu, 2020).
Rónovy obrazy svádějí k pokusům o nejrůznější interpretace, umírněné i divoké – ostatně sám se označuje za jakéhosi post-symbolistu. Například jeho nové plátno Archa li. můžeme vidět jako moderní, možná i kosmickou Noemovu archu, která má zachránit vyvolené před záplavou (pandemickou?), jež postihla západní svět. Nebo je to znehybnělá mamuti zaoceánská výletní loď, symbol turistické dekadence, jež se stala v době pandemie jedním z hlavních semenišť nákazy?
Některá plátna se nám „otevřou“, pokud známe příběh, který zobrazují. Například obraz Podivný příběh umělce J.B., připomíná známou legendu z druhé světové války, kdy byl Joseph Beuys jako radiotelegrafista na bombardéru nacistické Luftwaffe v roce 1944 sestřelen nad Krymem a utrpěl popáleniny. Zachránili ho tamní kozáci, kteří ho údajně léčili tím, že ho potřeli silnou vrstvou tuku a zabalili do plsti. Oba materiály, tuk a plsť, později Beuys využíval ve svém díle a často na svoji válečnou příhodu odkazoval. Stal se jedním z nejradikálnějších a nejsubverzivnějších umělců šedesátých a sedmdesátých let snažících se redefinovat umění. Známý je například absurdním výrokem, že „každý člověk může být umělec“.
Foto: Petr Brodecký
