Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Výtvarné umění Praha

Jaroslav Róna a temný tón světa

Jaroslav Rona

Jaroslav Róna je umělec na české výtvarné scéně poměrně dobře známý, ne vždy však současnými kritiky a kurátory plně doceňovaný. Nesleduje slepě módní nálady a trendy, vůči řadě projevů moderního či současného umění je kritický. Navíc se věnuje klasickému sochařství a malbě, a to se dnes zkrátka mezi tzv. „TOP umělci” nenosí. Jak sám tvrdí, vice ho oslovuje umění minulosti než současnosti což ovšem neznamená, že jeho tvorba nehovoří k našemu světu naléhavěji než většina modernistických experimentů. Je sečtělý, z jeho verbálního projevu, z ,,řeči těla” a zápalu je cítit, že svou tvorbou žije a stoji si za svým viděním světa.

Sochař a malíř Jaroslav Róna vystavuje své Nové obrazy v Galerii Václava Špály

Klíčovými motivy Rónovy tvorby jsou tíha lidského bytí, jeho nahodilost, krutost, absurdita i konečnost. Z jeho obrazů na nás sálá atmosféra permanentního ohroženi člověka a jeho lidství: setkáte se zde s širokou škálou motivů, od nejrůznějších předpotopních mohutných monster, přes děsivé divochy a středověké bojovníky v brněních (Rytíř a sokol, 2018) po moderní válečné stroje, letadla a rozbořené betonové pevnosti (Krajina se dvěma bunkry, 2019) či vyprahlé dystopické krajiny apokalyptické budoucnosti. Hrůzy předminulé, minulé a nejspíš i ty budoucí. Svými obrazy často odkazuje na násilnosti a zvěrstva dvacátého století, nacistická i komunistická, nikoli však přímo, ale prostřednictvím složitých a temných podobenství (Ruiny chrámu, 2020). Lidé jsou již přesyceni množstvím realistických obrazových a filmových dokumentů, stávají se vůči nim do jisté míry imunní. Malíř proto hledá nový, neotřelý úhel pohledu. Například likvidaci těl zavražděných Židů v nacistických vyhlazovacích táborech připomíná plátnem Spalovna žab (2000), kde na pohyblivém pásu vjíždí do pece nekonečná řada mrtvých žabích těl. Studené žáby namísto lidských bytosti? Vždyť je to vlast­ jedno, nacisté v tom nedělali žádný rozdíl!

Pokud jde o komunismus, rudé dvojče naci­smu, stejně nelidsky kruté, ale méně úředně systematické, věnuje se mu malíř s podobným zaujetím. Příkladem může být plátno Rudé město (2014), připomínající antický labyrint s gigantickým krvelačným Minotaurem stojícím nad davy vystrašených lidi vyhnaných do ulic ze svých privátních životů. Nebo obraz Bolševismus podle Churchilla (2019), barvité ztvárněni státníkova výroku z roku 1925 o ruských bolševicích: „Poskakuji a dovádějí jako houfy divokých paviánů mezi troskami měst a mrtvolami svých oběti.”

Temný tón své malby vysvětluje Róna přede­ vším silným traumatem, které zdědil po svých předcích židovská větev jeho rodiny z otcovy strany byla za Tisova Slovenského státu proná­ sledována a její velká část vyvražděna . K hektické tvorbě jako by ho poháněla ona banalita zla, vycházející z lidské malosti a strachu, z po­ slušného úředničkováni, slepého posloucháni nesmyslných rozkazů a nedostatku empatie, kterou tak geniálně popsala Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě. Ohroženi našich životů či naši lidskosti přitom může přijít odkudkoli, i odkud to vůbec nečekáme. Lidské zrůdy, které to mívají na svědomí, většinou podle tváře nepoznáme. Takto malíř například komentuje své zkoumáni tváři největších ma­sových zločinců, které podnikl při ilustrováni známého Orwellova románu 7984, jehož nové vydáni sám inicioval: „Vybíral jsem pro svoji ilustraci v románu 7984 od George Orwellšestnáct největších zrůd z novodobých dějin lidstva a kreslil jsem pečlivě jejich tváře. Většinou byste z nich neodhalili nic zvláštního. Neškodní úřednici, někdy elegantní důstojnici, rozšafný strýček Joe Stalin, široká důvěryhodná tvář Mao Ce-Tunga, plamenný vousatý skrček Lenin, usměvavý Pol Pot, i ten šílený Hitler dokázal vyladit milou tvář, když plácal po tváři chlapce z Hitlerjugend. A Eichmann, jeden z hlavních organizátorů holocaustu, vypadal jako poměrně neškodný úředník z jakéhokoliv státního úřadu. Takže další takoví mohou chodit předem neodhalitelní kdekoliv mezi námi.

Někdo může namítnout, že umělec přehání a zbytečně věci vyhrocuje, že toho bylo dost, že něco podobného není v dnešní době možné, přinejmenším zde, na demokratickém západě. Ale jsme si tím tak jisti? A i kdyby už dnes něco takového možné nebylo, onen pod­ vědomý strach stejně nezmizí. K oné tíze bytí patři neoddělitelně i soukromí „démoni”, které si člověk nese v sobě, jak tomu bylo například u Rónova oblíbeného spisovatele Franze Kafky, svíraného úzkostmi a temnými vizemi, jemuž noval nejen známý pomník v Praze, ale i několik zajímavých pláten (Franz Kafka v Terstu, 2020).

Rónovy obrazy svádějí k pokusům o nejrůznější interpretace, umírněné i divoké ostatně sám se označuje za jakéhosi post-symbolistu. Například jeho nové plátno Archa li. můžeme vidět jako moderní, možná i kosmickou Noemovu archu, která zachránit vyvolené před záplavou (pandemickou?), jež postihla západ­ svět. Nebo je to znehybnělá mamuti zaoce­ánská výletní loď, symbol turistické dekadence, jež se stala v době pandemie jedním z hlavních semenišť nákazy? 

Některá plátna se nám „otevřou“, pokud známe příběh, který zobrazují. Například obraz Podivný příběh umělce J.B., připomíná známou legendu z druhé světové války, kdy byl Joseph Beuys jako radiotelegrafista na bombardéru nacistické Luftwaffe v roce 1944 sestřelen nad Krymem a utrpěl popáleniny. Zachránili ho tamní kozáci, kteří ho údajně léčili tím, že ho potřeli silnou vrstvou tuku a zabalili do plsti. Oba materiály, tuk a plsť, později Beuys využíval ve svém díle a často na svoji válečnou příhodu odkazoval. Stal se jedním z nejradikálnějších a nejsubverzivnějších umělců šedesátých a sedmdesátých let snažících se redefinovat umění. Známý je například absurdním výrokem, že „každý člověk může být umělec“.

Foto: Petr Brodecký

Podobné příspěvky

TRANSFORMACE GEOMETRIE – SBÍRKA SIEGFRIED GRAUWINKEL, BERLÍN A SBÍRKA MIROSLAV VELFL, PRAHA

Petr Ondrášek

Dvě výstavy fotografů inspirovaných sochařkou Hanou Wichterlovou (1903–1990)

Petr Ondrášek

„Vždycky mě zajímala jen lidská tvář,“ říká o své tvorbě Vlasta Prachatická

Petr Ondrášek