Národní galerie Praha vystavuje Mikuláše Medka
Národní galerie Praha otevřela retrospektivní výstavu Mikuláš Medek: Nahý v trní. Výstava probíhá souběžně ve Valdštejnské jízdárně, v Klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci. Svým životem a dílem patří Mikuláš Medek k nejvýznamnějším malířům české výtvarného výtvarného umění 20. století.
Mikuláš Medek narodil v Praze roku 1926 jako druhý syn Rudolfa Medka (1890 – 1940) a Evy Medkové, roz. Slavíčkové (1895 – 1953). Otec, původní profesí učitel, byl básník, spisovatel a dramatik. Od r. 1916 se účastnil bojů československých legií v Rusku, byl jmenován generálem čs. armády. V letech 1929 – 1939 byl ředitelem Památníku odboje v Praze na Žižkově. Matka, rovněž literárně a publicisticky činná, byla dcerou malíře Antonína Slavíčka (1870 – 1910). Po jeho smrti se vdova, Bohumila Slavíčková Brynychová (1876 – 1962), matka Evy, Jiřího a Jana Slavíčkových, provdala za malíře Herberta Masaryka (1880 – 1915), s nímž měla dvě dcery, Annu a Herbertu Masarykovy. Mikuláš vyrůstal se starším bratrem Ivanem (nar.1925).
V r.1938 – 1942 Mikuláš Medek studuje na Akademickém gymnáziu v Praze. V r.1940 umírá jeho otec Rudolf Medek. Do r.1942 spadají první malířské pokusy Mikuláše a úspěšně skládá přijímací zkoušky na Státní grafickou školu v Praze, kde studuje v letech 1942 – 44 u prof.Karla Millera. V r.1943 maluje „polokubistické“ obrazy. V r.1945 se spolu s Ivanem stává členem ilegální studentské skupiny a účastní se květnového povstání. Vstupuje do Komunistické strany Československa. Vystoupil z ní na podzim 1948.V roce 1945 začal studovat Akademii výtvarných umění v Praze u prof.Mináře, později u prof.Vlastimila Rady. V prosinci 1945 je zastoupen dvěma obrazy na výstavě Studenti výtvarníci obrazem 2×2=5 v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Seznamuje s Liborem Fárou a skupinou tzv. spořilovských surrealistů (Zbyněk Havlíček, Luděk Novák , Robert Kalivoda a dalších). V r.1946 přestupuje na Vysokou školu v Praze k prof. Františku Muzikovi. V r.1947 – 48 maluje surrealistické biomorfní obrazy Svět cibule (1945-47), Infantilní krajina (1947) a Zázračná matka (1948). V r.1947 přechází k prof. Františku Tichému, v jehož ateliéru se setkává kromě jiných se Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Josefem Lehoučkou, který ho seznamuje s Emilií Tláskalovou. Tvoří surrealistické objekty a kresby zamýšlené jako ilustrace k Jarryho Nadsamci a Lautréaumontovým Zpěvům Maldororovým. Prostřednictvím Libora Fáry se seznamuje s Josefem Istlerem a básníkem Karlem Hynkem, později poznává Vratislava Effenbergera, Karla Teiga, Václava Tikala a Jana Kotíka. V letech 1947 – 49 žije v manželském svazku s Gabrielou Dvořákovou. Na jaře 1949 byl vyloučen z VŠUP. Do r.1953 píše surrealistické texty. V letech 1949 – 51 maluje „výtvarně pojednané básnické objekty, (které)… vytvořily novou podobu magického realismu“: Vajíčko (Snídaně), Magnetická ryba, Vyhřezlá matka, Akvárium. Torzální figury na obrazech jsou vystaveny útoku a ohrožení nebo drasticky působí. Seznamuje se s Vladimírem Boudníkem, Bohumilem Hrabalem, Zbyňkem Fišerem – Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem a jejich okruhem, Jiřím Kolářem a dalšími. V r.1950 se pokouší být zaměstnán ve výrobě. Několikaměsíční práce na revolverovém soustruhu ve smíchovské Škodovce končí jeho nervovým zhroucením. V dubnu je hospitalizován v nemocnici na Bulovce. Získává příležitostné zakázky v oblasti knižní a propagační grafiky (např. pro Národní hudební vydavatelství Orbis). Začíná malovat cyklus Hostina. V r.1951 spolupracuje na ineditních sbornících Znamení zvěrokruhu a spolu s Emilou odpovídají na lednovou anketu o surrealismu vypsanou V.Effenbergerem. V září uzavírá sňatek s Emilou. V bytě na Janáčkově nábřeží má jeden pokoj zařízen jako ateliér a svá díla zde tvoří do r.1966. Zároveň je byt střediskem schůzek s okruhem přátel. V dubnu 1952 se Medkovým narodí dcera Eva. V letech 1949-51 vznikají obrazy Imperialistická snídaně (Emila a mouchy), Pytel nebo Stalin. K vrcholným obrazům tohoto období náleží Hluk ticha, který Medek datoval dnem 27.6.1950, kdy byli popraveni Milada Horáková, Záviš Kalandra a další.V letech 1952-54 maluje cykly Portréty, v dalších letech cykly Žerekuře (1952-57), Spící(1952-57), Nahý v trní (1957-58) a Akce (1955-57).
V srpnu a v září 1955 restauruje spolu se Stanislavem Podhrázským a Zdeňkem Palcrem nástěnné fresky na budově hudební školy ve Strakonicích a v létě následujícího roku sgrafita gymnázia v Klatovech. V r.1956 je publikován první článek o díle Mikuláše Medka od Ludmily Vachtové. Začal malovat cyklus Nahý v trní, seznamuje se s Josefem Hiršalem, Janem Zábranou a s Josefem Škvoreckým. V letech 1957-59 maluje cyklus Hry, dělá návrhy na koberce a pod pseudonymem ilustrace pro revui Světová literatura. Jan Zábrana mu zprostředkovává návštěvu Václava Havla a Jiřího Paukerta – Kuběny. Na obraze Spící (1957) poprvé použije novou techniku – kombinaci syntetického emailu s olejem, kterou v letech 1957-63 rozpracuje v metodu mnohavrstevné struktury. Přes to, že mu nebylo umožněno v r.1958 vystavovat, vystavuje tři obrazy Akce I Vajíčko, Pletařka a Spící na dvoudenní (21. – 22. března) výstavce současných českých výtvarníků na FF UK v Praze. Spolu vystavují Libor Fára, Josef Istler, Ota Janeček, A. Karásek, Jan Kotík a Karel Teissig. Zde jej seznámí Ludmila Vachtová s Františkem Šmejkalem a Zdeňkem Felixem.
Seznamuje se s členy skupiny Šmidrové včetně Jana Koblasy. Sbližuje se s účastníky pozdějších atelierových výstav Konfrontace 1 a 2. Spolupracuje na ineditním sborníku Objekt 3.
Začíná malovat Modrou Venuši. V letech 1959-63 vznikají cykly preparovaných obrazů Kostrč, Rána v boku a Maso kříže. V r.1959 se seznamuje prostřednictvím Herberty Masarykové s hudebníky Krzysztofem Pendereckim, Józefem Patkowskim a Luigim Nonem. Vzniká Červená Venuše, začíná cyklus Kostrčí a Preparovaných obrazů, k večeři v nichž pokračuje redukce figurálního tvaru, která vyústila od přelomu let 1959-60 do svébytného „preparovaného obrazu“, vytvořeného novou malířskou technologií. Kombinuje olej a email v postupném několikavrstevném nanášení na plátno, toto bude pak používat trvale.
V r.1960 vychází článek Ludmily Vachtové o pěti českých malířích (Istler, Koblasa, Kotík, Medek, Sklenář), v němž je západní čtenář poprvé informován o díle těchto umělců. V r.1961 byla v Medkově ateliéru založena skupina Konfrontace (6 teoretiků a 26 výtvarníků), která nebyla zaregistrována svazem výtvarných umělců a na veřejnosti nikdy nevystoupila a postupně se rozešla. V letech 1960-61 maluje cykly Maso kříže, Kříž železa a začíná cyklus s „centimetry čtverečními,“ které maluje do r. 1964. V r.1962 začíná cyklus Náhlých příhod. Spolupracuje na ineditním sborníku Objekt 5 (autorský okruh tvoří Medková, Istler, Dvorský, Effenberger, Havlíček, Král a Tikal, nově se připojili Věra Linhartová, Milan Nápravník, Prokop Voskovec a fotograf Alois Nožička). Vystavuje na konfrontační výstavě českých a polských umělců výstavě „Argumenty 1962“ v galerii Krzywe kolo ve Varšavě. Českou účast připravil Fr. Šmejkal. V Srpnu 1963 se konala první samostatná výstava s Janem Koblasou uspořádané Oblastním vlastivědném muzeu v Teplicích. Vystavuje větší soubor prací z let 1958-63. S umělci ji připravili Fr. Šmejkal a V. Linhartová. Do katalogu připojuje Medek svůj text, v němž komentuje vlastní tvůrčí proces. Je zastoupen na výstavách Umění 1900-63 v AJG na Hluboké a na zámku v Rychnově nad Kněžnou.
Maluje oltářní obraz pro farní kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích na Moravě (podle návrhu z r. 1962) a začíná malovat obraz pro kancelář ČSA v Damašku a nástěnné panó pro halu ČSA v Košicích (dokončeno 1964). V r.1963 maluje cyklus Náhlých příhod, Sensitivních manifestací a Sensitivních signálů. Na konci roku byl přijat jako kandidát SČSVU. Počínajíc r.1964 dochází k návratu k figuře. Tato linie se stane v jeho tvorbě až do jejímu závěru dominantní. Kromě výstavy v Nové síni v Praze je zastoupen na veřejnosti nepřístupné výstavě Imaginativní malířství 1930-1950 v AJG na Hluboké, připravené Fr. Šmejkalem a V. Linhartovou a dalších výstavách. Je přijat za člena SČSVU. Pracuje na návrzích dvou obrazů pro halu ČSA v Paříži (obrazy realizuje v následujícím roce).
Účastní se soutěže na výzdobu nové budovy letiště Praha – Ruzyně, v níž získává 1. cenu a jeho návrh je vybrán k realizaci. V letech 1964-68 tvoří cykly Příliš hluboký spánek a Příliš mnoho alkoholu. V r.1965 zahajuje cyklus inkvizitorů a probíhá za neobvyklé pozornosti publika jeho první samostatná výstava v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze (výběr 39 obrazů z let 1947-65). Poprvé je zastoupen na výstavách československého moderního umění v zahraničí (Bochum, Paříž, Mnichov, Rotterdam atd.) a dalších mezinárodních výstavách. Stěhuje se do ateliéru v Letohradské ulici 5. Na podzim je u něho zjištěna cukrovka. Silně ovlivnila jeho zdravotní stav a tím i způsob práce. Vyžádala si v následujících letech opakovanou hospitalizaci. V r.1966 maluje cyklus Hosté bez hostitele a Sklenice plné nepokoje. Vystavuje na řadě výstav v Čechách i v zahraničí. Za ilustrace ke knize básní Otokara Březiny Ruce dostal cenu brněnského nakladatelství Blok. Kresbami doprovodil Malířské povídky Františka Langra. Ve spolupráci s arch. Josefem Wagnerem navrhuje scénografii ke hře Josefa Topola Slavík v Divadle za branou v Praze v režii Otomara Krejči. V letech 1967 a 1968 tvoří vždy asi měsíc na pobytech v Janově, s následnými výstavami. Vystavuje na významných výstavách v Čechách i v zahraničí. V r.1968 – 69 maluje cyklus Projektanti věží, za který je vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda. Režisér Jan Iván o Mikuláši Medkovi a sochaři Aleši Veselém natáčí film Cesta k abstrakci. V r.1969 provedl rozměrnou nástěnnou malbu v transitní restauraci nové budovy letiště v Praze-Ruzyni. Stěhuje se s rodinou ze Smíchova na Vinohrady, do domu č. 17 v Šumavské ulici. V r.1969 a 1970 vystavuje v zahraničí. R.1971 je zastoupen ještě na výstavě současných čs. umělců v Kolíně nad Rýnem.
Pokračují výstavy v Čechách, které ukončuje na dlouho výstava v Krajské galerii v Hradci Králové. V letech 1970-72 maluje cykly obrazů Bekyně, Roušky, Ivišky (1970-73) a Andělé (1970-73). Dokončuje oltářní obraz pro kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích u Jedovnic. Medkova monografie od Bohumíra Mráze, která vyšla v r. 1970 v nakladatelství Obelisk, je stažena z prodeje a určena do stoupy. Část nákladu se podařilo zachránit. Během roku 1970 je několikrát hospitalizován. V r.1971 maluje cyklus 14 zastavení Křížové cesty pro nově postavený kostel sv. Josefa v Senetářově, kde se s rodinou účastní vysvěcení kostela 11. července 1971. K realizaci původně požadovaného mariánského obrazu Zvěstování už ze zdravotních důvodů nedošlo. V září 1971 si zlomil nohu v krčku. V r.1972 maluje obrazy cyklů Rouška, Tančící smrtka a Křik. Dělá návrh mozaiky Slunce pro ZDŠ ve Žďáru nad Sázavou. Jeho zdravotní stav se zhoršuje, je opětovně hospitalizován. Emila odchází 15. 3.1973 ze zaměstnání, aby mohla opatrovat těžce nemocného Mikuláše. K diabetu se připojila nemoc kostí a žaludku, musí ležet v sádrovém lůžku. Od dubna do července je opětovně hospitalizován.
Maluje obrazy posledních cyklů Střelnice, Rampa, Hlava a pět obrazů závěrečného cyklu Pohyblivé hroby. Na objednávku vytvoří dva obrazy pro hotel Intercontinental v Praze, které jsou však odmítnuty s tím, že „jsou v příkrém rozporu s posláním umění v socialistické společnosti“. V r.1974 maluje poslední obraz Čtyři kruhy. V červnu se kvůli zhoršené pohyblivosti Mikuláše po zlomeninách krčku Medkovi stěhují do přízemního bytu v Estonské ulici č. 6 ve Vršovicích. Počátkem července se jeho zdravotní stav (cukrovka) zhorší. Je odvezen do pražské Fakultní nemocnice na Karlově náměstí, kde si opět zlomí nohu v krčku. V srpnu začíná žaludeční krvácení, 21. srpna je operován. O dva dny později, 23. srpna v 18,10 hod., umírá. 30. srpna je pohřben do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech v Praze.
Mikuláš Medek šel v životě i v tvorbě svou vlastní cestou. Před svými vykladači či následovníky byl o mnoho kroků napřed, jeho postoj byl natolik silný i jedinečný, že dokázal odolat nejrůznějším uměleckým a společenským tlakům doby. Je příkladem naprostého uchování si umělecké svobody, nezávislé na okolnostech, za nichž vlastní práce vzniká.
Retrospektivní výstava je k zhlédnutí ve třech výstavních prostorách. Ve Valdštejnské jízdárně, kde je představena v devíti tematických oddílech autonomní část Medkova malířského díla od jeho počátků až po vlastní závěr. V Klášteře sv. Anežky České jsou vystavena díla se sakrální tematikou – Medkovy práce pro farnost v Jedovnicích (oltářní obrazy pro kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích, kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích a 14 zastavení Křížové cesty pro kostel sv. Josefa v Senetářově). Ve Veletržním paláci jsou pak umístěny rozměrné realizace pro Československé aerolinie (obraz pro kancelář ČSA v Damašku, nástěnná panó pro odbavovací halu ČSA v Košicích a tranzitní restauraci v nové budově Letiště Václava Havla v Praze).
V expozicích uvidíte dosud nevystavené obrazy z autorovy pozůstalosti. Ve Valdštejnské jízdárně jsou promítány filmy Klikový hřídel a Podobenství. Součástí výstavy jsou také práce autorů, kteří Mikoláše Medka ovlivnili: Toyen, Salvador Dalí a Karel Teige, nebo generační vrstevníci Jan Jan Koblasa, Josef Istler, Zbyněk Sekal, Robert Piesen či Vladimír Boudník. Připomenuti jsou i hudební skladatelé, kteří složili skladbu na motivy jeho obrazů (např. Ladislav Kupkovič a Rudolf Komorous).
Za úzké spolupráce s rodinou autora koncepci projektu vytvořila pro NGP autorská dvojice Lenka Bydžovská a Karel Srp. Architektonické řešení výstavy se ujal Lukáš Machalický. K výstavě vychází bohatě vypravený katalog a první publikace z nové ediční řady NGP Obrazy do kapsy věnovaná tvorbě Mikuláše Medka, určená dětem i dospělým. Vzdělávací programy pro dospělé, rodiny s dětmi a školy najdete na https://www.ngprague.cz/vzdelavaci-programy
Výstava je přístupna do 10.1.2021.
S použitím textů TZ NGP a veřejně přístupných zdrojů zpracoval Petr Ondrášek
Fotografie nad textem: Expozice výstavy, Valdštejnská jízdárna
Fotografie 2,4,5,6,7,8,11,14 © NG Praha, Fotografie nad textem + 1,3,9,10,12,13, 15,16,17,18 © Petr Ondrášek
