Výstava akvarelů představuje určitý časový segment jeho abstraktní tvorby zachycující krajinu jak v různém období, tak z určitého úhlu pohledu přírody. Vystavená díla zachycují jeho tvorbu od roku 1995 do současnosti. Přestože má Pavel za sebou mnoho výstav realizovaných u nás i v zahraničí, jedná se o jeho první ucelenou samostatnou výstavu akvarelů, které nebyly ještě nikdy a nikde prezentovány.
Pavlovy kompozice akvarelů jsou založeny na souboji „velkého“, dominantního, a „malého“, submisivního motivu. Snaží ve své tvorbě se zachytit myšlenku inspirovanou pohledem na krajinu. Často můžeme na první dojem vnímat jeho skladbu díla jako chaos. Vnímání vyžaduje velké zaujetí a korelaci diváka, protože se může zdát, že nic hmatatelného, nic konkrétního jeho dílo nezobrazuje. V jeho akvarelech panuje absolutní svoboda výrazu. Nicméně při vnímavějším pohledu na jeho tvorbu nás překvapí určitá konkrétnost, hloubka, či myšlenka, která nás osloví, ať´ už v pozitivním či negativním slova smyslu. Něco, co se nám na počátku zdálo velmi vzdálené a nekonkrétní, nás pří delším pozorování díla přenese myšlenkou do konkrétní situace či určitého prostředí.
Jelikož divák zde není omezován konkrétní účelovostí námětu díla, domnívám se, že si každý najde na této výstavě „své“ dílo, které zaujme, pobaví či donutí k hlubšímu zamyšlení.
Petra Caf Janouškovcová, kurátorka výstavy
Redaktorka Alžběta z Pražského magazínu položila panu Pavlu Janouškovcovi několik otázek, které by mohly zajímat i vás, naše čtenáře:
- Vaše výstava v Paradise Gallery v Rajské budově VŠE v Praze nebyla Vaší první výstavou. Řekněte mi, kde všude jste vystavoval a zda to byly vždy akvarely, jako zde, či nikoli?
Ano máte pravdu, nebyla to moje první výstava. Mám za sebou celou řadu jak samostatných výstav, tak i výstav společných. A dalo by se říct že skoro po celém světě, nicméně rád bych zmínil některé, které byly pro mne zvlášť významné – tak první z nich byla moje výstava v roce 1992 ve D‘r.Brikke-oave Gallery v Brunssumu (Holandsko), kterou uspořádalo město Brunssum a byla to poměrně hodně velká výstava (bylo zde asi 70 obrazů), další pak v roce 1993 ve STOCKER CENTER GALLERY v Clevelandu (USA) kde jsem představil asi 30 svých velkoformátových děl. Poslední ze zahraničních výstav, kterou bych zmínil, byla výstava „4th IWS Indonesia’s International Watercolor Exhibition“, kterou pořádala Galeri Nasional Indonesia v Jakartě, a kde jsem získal druhou cenu poroty. Z výstav, které proběhly v České republice byla pro mne naprosto zásadní společná výstava „3 V KLÁŠTEŘE“, která proběhla v loňském roce v prostorách Chotěšovského kláštera a kde jsme společně s Ivanem Bukovským a Borisem Jirků představili naše díla na zhruba 750 m2 výstavní plochy. Na této výstavě bylo prezentováno od nás tří zhruba 150 děl velkých formátů. Celá výstava byla naprosto fascinující svým celkovým vyzněním, kdy v původních, nerekonstruovaných prostorách kláštera byla výstava instalována, což vytvářelo opravdu neskutečně intenzívní prožitek z její prohlídky.
- Kde čerpáte Vaše náměty na malby, grafiky, akvarely, zkrátka témata pro svoji tvorbu?
Nyní bude moje odpověď asi hodně nesrozumitelná, neboť jste mi položila velmi těžkou otázku, na kterou se mi obtížně hledá jednoznačná, srozumitelná odpověď. Ale pokusím se to nějak ve zkratce a pochopitelně vysvětlit.
V roce 1988 se mě na podobnou otázku zeptala paní galeristka při přípravě úvodu ke katalogu výstavy. Tenkrát jsem jí odpověděl asi následující: „…Člověk se pohybuje a působí na něj různé vjemy, dojmy, zážitky a situace. A to jak třeba kladné nebo záporné. Vnímavý člověk všechny tyto podněty vstřebává a nějak se s nimi vyrovnává, nějak je vnitřně zpracovává. Člověk, který má nějaké tvůrčí nadání většinou na tyto všechny podněty a na svoji potřebu se s nimi nějak vyrovnat reaguje buď nějakou přímou tvorbou reflektující je, anebo tak, že si z těchto všech vjemů, které ve své mysli postupně zpracovává, vytváří určitý svůj podvědomí, fantazijní, iracionální a abstraktní svět. Svět fantazií, který ale koresponduje s realitou, který není světem vymyšleným, ale světem odrazu viděného. Což je vlastně můj přístup…”
- Věnujete se výhradně krajinám či najdeme ve Vaší tvorbě i portréty?
Mojí inspirací je vlastně vše, co se děje kolem nás to, co vidím. Ať je to třeba západ slunce, lesní cesta, nebo třeba sklenice s vodou na okně v protisvětle. Ovšem nemaluji bezprostřední, přímý záznam viděného, ale záznam svých vzpomínek a dojmů na viděné a z viděného. Portréty mne nikdy nepřitahovali, protože v dobré portrétu by podle mého názoru měl malíř zachytit i odraz nitra portrétovaného. A mě přijde trošku neslušné „nahlížet lidem do nitra“ a pak to zachytit a zveřejnit. Proto se portrétní tvorbě nevěnuji.
- Kolik děl jste zatím zhruba namaloval a zdali jste se všemi spokojený či po čase nahlédnete na dílo a uvědomíte si, že něco by se dalo vyjádřit jinak ?
Mám-li odpovědět upřímně, tak na tuto otázku odpovědět neumím, protože „statistku“ děl, která jsem namaloval si tak nějak nevedu. I na druhou část vaší otázky je těžká odpověď, protože moje tvorba vychází z mého nitra, hlavy, představ a prostě vždy po nějakém čase si člověk říká, když se dívá na svůj obraz, říká – „…tak tohle jsem mohl udělat jinak, tohle mohlo být modré…“ a podobně. Nicméně podle mne jakákoliv vážná a seriózně míněná umělecká tvorba není jen o „chuti“, ale je to soustavná práce. Práce, kdy člověk stále netvoří hotová finální díla, ale velmi často zkouší, hledá a také třeba nenachází. Někdy obraz vznikne alprima, někdy jej odložím a vrátím se k němu třeba za rok, někdy jej přemaluji.
- Díla tvoříte výhradně v ateliéru či i v plenéru?
Pracuji hlavně v ateliéru, což je z části dáno i tím, že nezachycuji aktuální viděnou krajinu, ale vytvářím jakýsi odraz krajin mého vnitřního světa.
- Jaké poselství chcete sdělit svojí tvorbou lidem?
Nesnažím se být poslem, snažím se přiblížit divákovi pohled na krajinu viděnou mým okem a přetvořenou mojí vnitřní imaginací. Myslím si, že odpověď na tuto otázku lépe charakterizují slova profesora Josepha M. LÜYTENA, (výtvarného kritika a člena AICA), která použil při zahájení mé výstavy v Holandsku v roce 1992:
V tomto způsobu malby nic neobsahuje případný autorův vykalkulovaný cíl znázornit jakýkoli konkrétní objekt, není v něm zahrnut žádný odkaz či „návod“ ve smyslu popisu části reality, žádný návod ve smyslu mise nebo dokonce příběhu. Stručně řečeno, je to iluzivní, otevřený prostor umožňující širokou interakci diváka. Pocit otevřeného prostoru je přesně to, co mne při charakteristice Pavlovi tvorby vedlo k použití výrazu „Neobjektivní nerealita“, neboť smysl tohoto slovního spojení zcela jasně a velmi přesně popisuje mé pocity při zhlédnutí děl Pavla Janouškovce…“
Výstava akvarelů Pavla Janouškovce s názvem „Krajinou“ představuje určitý časový segment jeho abstraktní tvorby zachycující krajinu jak v různém období, tak z určitého úhlu pohledu přírody. Vystavená díla zachycují jeho tvorbu od roku 1995 do současnosti. Přestože má Pavel za sebou mnoho výstav realizovaných u nás i v zahraničí, jedná se o jeho první ucelenou samostatnou výstavu akvarelů, které nebyly ještě nikdy a nikde prezentovány.
Pavlovy kompozice akvarelů jsou založeny na souboji „velkého“, dominantního, a „malého“, submisivního motivu. Snaží ve své tvorbě se zachytit myšlenku inspirovanou pohledem na krajinu. Často můžeme na první dojem vnímat jeho skladbu díla jako chaos. Vnímání vyžaduje velké zaujetí a korelaci diváka, protože se může zdát, že nic hmatatelného, nic konkrétního jeho dílo nezobrazuje. V jeho akvarelech panuje absolutní svoboda výrazu. Nicméně při vnímavějším pohledu na jeho tvorbu nás překvapí určitá konkrétnost, hloubka, či myšlenka, která nás osloví, ať´ už v pozitivním či negativním slova smyslu. Něco, co se nám na počátku zdálo velmi vzdálené a nekonkrétní, nás pří delším pozorování díla přenese myšlenkou do konkrétní situace či určitého prostředí.
Jelikož divák zde není omezován konkrétní účelovostí námětu díla, domnívám se, že si každý najde na této výstavě „své“ dílo, které zaujme, pobaví či donutí k hlubšímu zamyšlení.
Alžběta
