Výstava Mother Tongue se ohlíží zpět do minulosti

Britský fotograf a umělec Peter Watkins v Galerii NoD

Mother Tongue¹

‚Want kommt der Morgen.‘ Sentiment této krátké fráze nelze snadno přeložit do angličtiny. V původní němčině nese váhu melancholie, která se ztrácí, pokud ji transponujeme do jiného jazyka. Matka Petera Watkinse po sobě zanechala mnoho takových úvah, napsaných na útržcích papíru či pečlivě zaznamenaných v sešitech.

Watkinsova matka zemřela, když byl ještě dítě. Již více než deset let proto prostřednictvím fotografie prozkoumává témata paměti, traumatu a ztráty rodiny, přičemž mu jako námět slouží několik málo věcí, které po sobě jeho matka zanechala. V dřívější sérii The Unforgetting vytvářel z těchto objektů jednoduchá zátiší. Výsledné fotografie nesou nezaměnitelný rukopis svého tvůrce – minulost, nahlíženou skrze objektiv fotografovy současnosti. V Mother Tongue však Watkins ustupuje od fotoaparátu a nechává slyšet matčin hlas vedle svého.

Na této výstavě nenajdete žádné fotografie. Obrazy matčiných deníků, těsnopisných poznámek, básní, a audiokazet, na které se nahrávala při procvičování anglické výslovnosti – to vše bylo zachyceno skenerem. Tyto záznamy jsou zde prezentovány jako negativy, i když toto převrácení není vždy zřejmé. Pozoruhodné je téma nepřeložitelnosti, které je spojuje – kódovaná sdělení, abstrakce a zevnějšky, které neodhalují nic ze svého obsahu. Ačkoli se tato zobrazení podobají samotným předmětům, nejedná se o dokumenty, ale o metafory nepřítomnosti a ztráty.

Na rozdíl od fotoaparátu, který vytváří obraz zaostřením světla procházejícího skrze objektiv, skenery fungují tak, že osvěcují objekt a pomocí zrcadel nasměrují jeho odraz na fotocitlivý sensor. Pokud je fotografický obraz stopou, naskenovaný obraz je jakýmsi nekonečným odkládáním – abstrakcí vydávající se za přízračného dvojníka. Stejně jako zrcadlová chodba, kterou musí návštěvník projít v první části výstavního prostoru, je každý obraz v rámci výstavy hrou odrazů, která nikdy nevede zpět ke skutečnému předmětu.

V zadní výstavní místnosti pak proti sobě stojí dva zrcadly obložené sloupovité reproduktory. Z jednoho slyšíme nahrávku Watkinsovy matky, přičinlivě překládající slova z její rodné němčiny do angličtiny; z druhé pak Watkins překládá ze své rodné angličtiny zpět do němčiny. To, co zní jako dialog, představuje dvě na sobě nezávislé recitace, které sice sdílí stejný fyzický prostor, ale jsou zaznamenané s odstupem desetiletí. Hlas, stejně jako rukopis, je ztělesněním jazyka a stopou těla. Zde navíc evokuje přítomnost a zároveň nepřekonatelný časový odstup. Paralelní kontradikce se odehrává v záměrně zkreslených skenech, které proměňují předměty v abstraktní vzory, a přitom v digitální podobě věrně zaznamenávají záhyby, trhliny a oděrky původních objektů.

‚Proč žijeme‘? ptá se Watkinsova matka v jedné ze svých soukromých poznámek. Na takové otázky neexistuje jednoduchá odpověď. Výstava Mother Tongue se ohlíží zpět do minulosti, která je podobně nepoznatelná. Nikoliv však se záměrem nalézt odpovědi, ale proto, aby prozkoumala nedostatky a trhliny v samotném procesu vzpomínání. Watkins zde konfrontuje omezenost jazyka a nedostupnost utrpení druhých s naší vlastní touhou najít smysl v tom, co po nich zůstalo. A tak nepoukazuje na klamnou útěchu smíření se s jejich ztrátou, ale na hodnotu učení se s ní žít.

Galerie NoD
Peter Watkins
Mother Tongue
Kurátor: Pavel Kubesa
Text: Eugénie Shinkle
Vernisáž: 25. 1. 2022, 19:00
Výstava potrvá do 18. 2. 2022

Eugénie Schinkle