Prázdniny a dovolená jsou časem, kdy máte na svého psího kamaráda více času. Nejspíš vás čeká i cestování a navštívíte nová, pro vás dosud neznámá místa. Jak to udělat, aby vše bylo bezpečné pro vás i vašeho pejska a užili jste si všechno s radostí? Zvlášť, pokud se vám to zatím tak úplně nedařilo. Co takhle zkusit tzv. moderní trénink?
O to, jak tato efektivní, a hlavně přirozená metoda výcviku nejen psů, ale i jiných zvířat, funguje a může pomoct i vám, se s námi podělí František Jaroš, absolvent Animal Training Academy (ATA), zakladatel Klubu moderního psa a autor Psí bible. Věnuje se jí aktivně několik let a s její pomocí vyřešil i situace zdánlivě neřešitelné.
Nové prostředí, nové podněty
Řekněme, že máme obyčejného domácího psa, společníka, který vlastně ani žádný výcvik zatím neprodělal, nebo jen základní kurz, prostě žije s námi. Nyní ho čeká společná dovolená spolu s námi, řekněme, že pojedeme autem 100 km do penzionu na venkově, kde budeme chodit do lesa, je tam rybník, budeme potkávat jiné lidi, děti, psi, zvířata. Jak svého psího kamaráda na tuto novou situaci připravit, aby nedošlo k nějakým problémům?
Dovolená má vlastně dvě části. Musíme psa na novou situaci připravit a potom ho v novém prostředí zvládnout. Je to jednoduché, ale není to snadné. Co je nové nebo jiné, může pes cítit, vidět a vnímat jako opravdu nebezpečné, dokonce, že mu jde o život, a z hlediska toho psa je úplně jedno, co si o tom myslí majitel.
Jak to uděláme konkrétně?
Příprava v tomto případě znamená schopnost a ochotu učit se a zvládnout tři věci – přivolání, chůzi na vodítku a odpočívat. Tím dostaneme psa pod svou kontrolu, a mít psa pod kontrolou v novém prostředí je zhruba stejné, jako mít v novém prostředí pod kontrolou tříleté dítě.
Já osobně jsem přesvědčený, že zvládnout „přivolání“ je pro psa velmi těžké, protože je pro něj naprosto nepřirozené. Proto je zásadní učit a naučit psa, že je pro něj výhodnější přijít k majiteli než nepřijít a dál se věnovat svému a čerpat tak odměny z prostředí, a ne od majitele. Tou odměnou je jednoznačně získání potravy od svého majitele. Jedině potrava je pro psa plnohodnotnou a odpovídající odměnou, přirozenou platbou za jeho těžkou práci. Není správné psa trápit tím, že mu místo ní poskytnete „jen“ vlídné slovo, pohlazení nebo pamlsek, protože to on jako odměnu nevnímá. Ještě horší je spolupráce, protože se pes chce vyhnout trestu, tedy ze strachu. Potrava je pro psa přirozená odměna, a ještě ušetříte za pamlsky.
Ještě těžší je pro psa naučit se „chůzi na vodítku“, protože pes ji vnímá tak, že se za této situace nemůže bránit, že je to pro něj životu nebezpečné. Člověk totiž většinou nesprávně předpokládá, že v případě psa je pro toho psa předat někomu jinému, tj. člověku, odpovědnost za svůj život normální, zcela automatické.
I když on sám třeba předává odpovědnost za svůj život někomu jinému a třeba jen částečně a přinejmenším s určitým váháním, například jako pacient lékaři nebo jako spolujezdec řidiči v autě.
Přesně. A co my očekáváme od psa? Aby nám věřil, že nic, co teď je nebo v budoucnu bude v jeho okolí, ho neohrozí, nebude ho to chtít zabít. Domestikace psa nám sice umožnila s ním komunikovat a spolupracovat, ale pes je pořád šelma a lidský svět pro něj vůbec není přirozený jako třeba les. Zároveň také tak předpokládáme, když psa vezmeme na vodítko, že se pes vzdá své zvědavosti, přirozené touhy zkoumat svoje okolí. Jenže zvědavost, to je přece základ přežití.
Jak ho k tomu dovedeme?
Postupně. Teď už každý ví, že když pes zvládne přivolání na 15 metrů, rozhodně to automaticky neznamená, že ho zvládne na 20 metrů. Když pes zvládne chůzi na vodítku na 20 kroků, rozhodně to neznamená, že to automaticky zvládne na 30 kroků. Když to pes zvládne na místě s tzv. motivační osou, tedy na „tréninkovém“ místě, o kterém ví, že tam učí, neznamená to, že to zvládne na místě bez motivační osy a s rušivými vlivy (děti, psi, zvěř, cyklisti, auta, pachy, zvuky atd.). Mějme prosím proto ke svému psovi v tomhle ohledu respekt. Minimálně stejný, jako máme k dítěti. Nikdo učený přece z nebe nespadl. Abych byl konkrétní. Představte si, že neučíte psa, ale třeba kosatku čili nemůžete cukat vodítkem. Nebo že je to odjištěný granát – promluvíte a bouchne.
Vodítko není nepřítel
Právě s chůzí na vodítku má problém většina psů.
Ano. Protože to jsou to vlastně dvě různá chování. V tom prvním případě chcete, aby pes šel vedle vás, netahal a nic neřešil. V tom druhém máte psa na vodítku, ale má tzv. „volno“ čili si může dělat téměř co chce. Pozor na postroj. Ten u zdravého psa tahání akceleruje, podporuje. Proto když nechcete, aby pes tahal, nemůžete používat postroj. To, že je lepší pro vás, protože s ním se psem snáze manipulujete, neznamená, že je lepší i pro psa. Toho totiž vede do stavu naučené bezmoci, tj. stavu, kdy se pes naučí, že ať dělá, co dělá, nikdy výsledek neovlivní. Takže prostě na život rezignuje. To ale cílem našeho soužití se psem rozhodně není. Samozřejmě ještě horší je udělat z vodítka stahovací smyčku a strhávat ho zpátky. To je čistý sadismus.
Čili je na to třeba jít jinak.
Pro chůzi na vodítku bez tahání mám signál „jdeme“ a naučím psa, že neřeší prostředí a vodítko musí být prověšené. Tohle chování má celkem pět částí. Nějak začíná – přivoláním, potom se pes musí naučit toto chování, tedy chůzi na vodítku, prodloužit, přičemž každý krok, každá změna místa, času a situace je nové kritérium, určitý pokrok, a musíte dosáhnout toho, aby vám pes toto chování nabízel, prostě se pořád držel u vás. Teprve potom k chování přidáte signál „jdeme“. Pes se musí při chůzi na vodítku naučit míjet rušivé vlivy a musí také vědět, tedy poznat, kdy toto chování, tedy chůze na vodítku, končí. To nejdůležitější, jak psa naučit netahat na vodítku, je změna směru chůze, otočka o 180 stupňů. Jenom zastavit nestačí, protože podnět, kvůli kterému pes na vodítku tahal, nezmizel. V rámci učení tak můžete na dvaceti metrech strávit i dvacet minut a bude to pořád jenom tam a zpátky, než se pes naučí, že netáhnout se vyplatí.
A ta druhá situace, volno na vodítku?
Pro volno na vodítku mám signál „volno“, ale musím ho i naučit, že přestože má volno, tak nesmí tahat. Zkuste proto jemný diskomfort. Stačí „ťuk, ťuk, ťuk, ťuk“ vodítkem, když táhne. Je to na stejné úrovni, jak pípání v autě, když si nezapnete pás. Pípání zmizí, když si pás zapnete. Delikátní diskomfort zmizí, když pes tahat přestane. Ideální je samozřejmě psa za to, že přestal tahat, odměnit a k tomu potřebujte tzv. sekundární posilovač.
To znamená?
Sekundárním posilovačem psovi označíte správné chování a zároveň ho za něj odměníte. Může to být třeba klikr. Klasický koncept: 1 klik = odměna a konec chování. Označuje a odměňuje správné chování do 0,5 vteřiny, i na dálku. Když znáte pokročilý koncept, můžete odměnit i samotné netahání na vodítku. To je potom bomba. Pak to vypadá takhle: 1klik = odměna za „děláš to dobře, pokračuj“ a 2klik = odměna a konec chování. Je důležité si uvědomit, že když označíte konec chování, všechno, co potom pes udělá, je OK. Takže jestli chcete ještě něco dalšího, třeba aby u vás počkal, než ho uvolníte z vodítka, musíte ho to naučit, třeba odložením konce právě probíhajícího chování nebo dalším signálem, který psa opět naučíte. A to tak, že pes vám toto chování sám nabídne, aby získal svoji odměnu, a teprve potom opět přidáte signál. Je hodně důležité signály přidávat k nabízenému chování, protože pes chápe, že se mu právě toto chování vyplatí. Obráceně to nefunguje. Signál chování opravdu nezajistí. Je samozřejmě jednodušší používat klikr u statických chování, ale jde to i u aktivních chování. Je neuvěřitelné, co všechno se může pes naučit, když využíváte přírodní zákony a používáte principy učení v psím světě.
Jak může být kliknutí, tedy zvuk, pro psa odměnou?
Klik je opravdu reálná odměna, a to v důsledku klasického podmíněného reflexu, jak ho známe od
I.P. Pavlova. Aby vzniklo spojení klik = potrava, musí se nejprve vytvořit, a to potrvá několik dní. Spojení klikru a odměny ale nikdy nevznikne na pamlsky, pouze na potravu. Že to funguje, poznáte podle toho, že když kdykoli a kdekoli kliknete, pes si k vám běží pro odměnu. Nejdůležitější je si uvědomit, že „klik“ už takto naučeného psa reálně doopravdy odměnil. Potom teprve začnete pracovat s variabilitou, někdy ke kliku přidáte další odměnu, někdy ne. Tím psa uvádíte do stavu očekávání a vedete ho k tomu, aby byl sám vůči vám aktivní.
A jen pro jistotu. Stane se, že pes uteče. Potom máte dvě možnosti. Když se k vám vrátí, musíte ho odměnit. Protože pes si nespojí trest s útěkem, ale s tím že je u vás čili ho vlastně trestáte ve chvíli, kdy se zachoval správně, přiběhl k vám. Když se snažíte psa chytit, nikdy nechytejte psa, ale konec vodítka. Jak by bylo vám, kdyby se vám někdo sápal po krku? A když chytnete konec vodítka, dostanete ho pod kontrolu stejně.
Naučit se odpočívat
Přijde mi trochu zvláštní, že pes se musí učit i odpočívat?
A přece to tak je, stejně jako u dětí i dospělých. Odpočinek pro psa musí být pravidelný, kontrolovaný a bezpečný. Takže já s sebou pro něj vozím stejnou ložnici, jakou používáme doma. A doba je taky stejná 14 až18 hodin denně. Tzn. spát, sedět nebo ležet a vůbec nic neřešit. To, že pes kontroluje prostředí, chodí za majitelem nebo hlídá zahradu, znamená, že neodpočívá. Pořád je ve střehu. Když pes nebude mít kvalitní odpočinek, výsledek bude stejný jako u člověka. Představte si, že vy na odpočinek máte jen čtyři hodiny, místo osmi. Co se stane? Budete buď hyperaktivní, nebo agresivní a nakonec utlumení. Nic příjemného.
Jak tedy psa naučím odpočívat?
Jednoduše. Opět za odměnu, jenomže v tomto případě mu tuto odměnu, tedy část jeho denní krmné dávky mu nedává majitel, ale najde ji na místě, kde má odpočívat. Naučí se tedy, že ho odměňuje jeho ložnice, kotec nebo klec. Nebo auto. Nachystáte granule na sedačku a pes vám nabídne žádoucí chování, tedy sám jde do auta a zůstane tam. K tomu pak můžete přidat signál, tedy povel a žádoucí chování, tj. pobyt psa na daném místě, už jen prodlužujete.
Věřte, že se vám to vyplatí. A myslete i na to, že u psů navíc funguje součet únavy. Nejdřív potkáte jiného psa, potom cyklistu, pak projede auto, a nakonec milé a hodné dítě. Problém nebyl pes, cyklista ani auto, ale to dítě je poslední kapka. A přestože nikdy předtím problém nebyl, tak teď být může, a zásadní.
Což je přesně to, co se může stát právě na dovolené.
A právě proto jsou pravidla pro dovolenou stejná, jako pro každý jiný den. Navíc ale potřebujete, aby pes měl doopravdy určité chování opravdu naučené, musíte mít kontrolu a proti problémům je ideální prevence. Když nevíte, jak něco dopadne, prostě se tomu vyhněte.
A věřte, že každá změna místa, času a situace je pro psa nové chování. Když pes zvládne přivolání nebo chůzi na vodítku doma, neznamená to, že bude automaticky stejně úspěšný i jinde. Všechno se musí nejdřív naučit a potom si také to, co se naučil, průběžně opakovat. I na dovolené. Stačí si to jen pořád uvědomovat a pořád odměňovat, platit za správné chování. Člověk taky chodí do práce, kde mu platí, přestože už všechno umí.
Rozhovor připravil: Petr Altman
www.klubmodernihopsa.cz, https://www.psibible.cz/, https://www.facebook.com/PSIBIBLE
Poznámka Františka Jaroše
Mým cílem jsou lidé, kteří hledají způsob, jak vytvořit srozumitelné prostření v psím světě, protože pes má právo a povinnost se snažit, učit s radostí a uspět.
Medailonek:
František Jaroš (nar. 1975) absolvent ATA Animal Training Academy (2018 – 2021) všech 3 stupňů – Junior, Senior a Professional, zakladatel Klubu moderního psa (2021) a autor PSÍ BIBLE (2021). Zabývá se vytvářením srozumitelného prostředí pro psa domácího.
- KMP –https://www.facebook.com/PSIBIBLE
- PSÍ BIBLE –https://www.psibible.cz/
- Certifikáty –https://www.psibible.cz/certifikovany-trener/
Dana Samková
