Ten dům mne upoutal už před mnoha lety při první procházce Tichým údolím v Roztokách. Koho by také nezaujala japonská architektura uprostřed Čech. Když potom probíhala ve zdejším muzeu výstava věnovaná místním vilám, dozvěděl jsem se o Joe Hlouchovi. Informací sice bylo málo, ale alespoň jsem měl správný směr. Začal jsem listovat příslušnou literaturou, prošel svoji sbírku starých novin a časopisů z 19. století i archiv článků, které se mi hromadí z nejrůznějších míst. A po několika týdnech už jsem měl dost materiálu, abych mohl o Joe Hlouchovi konečně začít psát.
Joe Hloucha
Joe Hloucha, vlastním jménem Josef Hloucha, se narodil 4. září 1881 do rodiny pivovarského sládka z Podkováně u Mladé Boleslavi jako třetí dítě. Celkem měl osm sourozenců, což bylo v jeho době poměrně běžné, stejně jako byla běžná i velká dětská úmrtnost. Spolu s Josefem se tedy dospělosti dožili pouze jeho dva bratři Karel a Jiří a sestry Anna a Jiřina.
Za obživou se Josef Hloucha starší i s rodinou přestěhovali do Libochovic, kde také začal mladý Joe Hloucha, kterému asi kamarádi říkali tehdy jednoduše Pepa nebo Pepík, navštěvovat základní školu. Těžko dnes posoudíme, co vlastně mladého Joe Hlouchu bavilo a co prováděl ve svém volném čase s kamarády. Zda se už tehdy prostřednictvím nějaké knihy seznámil s asijskou kulturou, nebo jestli byl jeho zájem spíš soustředěn na místní děvčata. Zato na gymnáziu v Mladé Boleslavi a později v Praze již v tomto ohledu stoprocentně vedla četba tehdy velmi populárních cestopisů. Neexistovaly televizní dokumenty ani internetové portály, běžní lidé neměli čas ani peníze tolik cestovat a cestopisné knihy od takových osobností jako Josef Holub, Vojta Náprstek nebo Josef Kořenský byly jediným spojením lidí s dalekými kraji a cizími zeměmi. Podle dochovaných deníků a vzpomínek byl právě Kořenský, shodou okolností jeho vlastní strýc (vzdálený), osobou, která Joe Hlouchu inspirovala a přivedla k jeho životnímu poslání.
Hloucha původně studoval na obchodní akademii a připravoval se na dráhu úředníka. Jakmile si Josef Hloucha starší pronajal pivovar U sv. Tomáše na Malé Straně v Praze, doufal, že to bude právě mladý Joe (Josef), chytrý a vzdělaný hoch, kdo převezme po něm živnost. Jenomže namísto úředničiny se Joe Hloucha rozhodl věnovat práci pro Náprstkovo muzeum, kde začal třídit sbírky asijského umění a kultury. To bylo jeho první skutečné seznámení s předměty, které ho tolik zajímaly, fascinovaly a lákaly. Sám se začal učit japonštinu a neustále si studiem spisků, deníků, popisků exponátů i přímým kontaktem s nimi prohluboval svoje znalosti o této zemi a dalších koutech orientu. Z tohoto studia vznikl také jeho první román nazvaný Sakura ve vichřici, dílo napsané tak mistrně, že všichni čtenáři, vyjma Hlouchových příbuzných a přátel, věřili, že se jedná o popis jeho vlastních zážitků a autobiografické vzpomínky. Pravda ovšem byla, že Hloucha byl v té době od návštěvy Japonska ještě nějakou dobu velmi vzdálen.
Zatímco Sakura ve vichřici vyšla poprvé v roce 1905, teprve v roce 1906 se podařilo Josefu Hlouchovi podniknout první strastiplnou, nicméně o to zajímavější cestu do jím tolik touženého Japonska. Protože neměl příliš peněz, musel se spoléhat na pomoc místních obyvatel a také místních Čechů, kterých v té době žilo v Japonsku i v celé Asii poměrně velké množství. Mezi nimi byl dnes téměř zapomenutý český architekt Jan Letzel, proslavený jedinou stavbou, která přežila výbuch bomby v Nagasaki. V Japonsku se Hloucha dokonce dočasně oženil, ovšem jen na tři měsíce, a to s dívkou jménem Tama san. O jejich krátkém manželství napsal později Hloucha knihu Moje paní Chrysanthema, což je český překlad jména její ženy. A nešlo o jeho jediné dílo. Hloucha psal ze zámoří články do Českého světa a příležitostně i do dalších časopisů, zanechal po sobě i několik cestopisů, beletristických děl, vzpomínkových svazků a také dílo věnující se japonským mýtům, bájím, pověstem a pohádkám. Ve své době byl považován za nejvýznamnějšího orientalistu a odborníka na Japonsko.
Aby mohl cestovat a zabývat se sbíráním, nechal se dopředu vyplatit z rodinného dědictví. Projel velkou část Asie, Oceánie a část Afriky a odevšad posílal domům dřevěné krabice s uměleckými a historickými předměty svých sbírek. Nashromáždil jich několik tisíc, ale nepředbíhejme.
Po návratu z první výpravy připravil ze svých sbírek velkolepou výstavu nejprve pro Pražany, ale svým způsobem se jednalo o výstavu putovní, která se přesouvala po několika městech Rakouska-Uherska, po Německu a nakonec se s ní Hloucha dostal až do Paříže. Během výstav pořádal Hloucha zasvěcené přednášky a prezentace. Ze vstupného získával peníze na další cestu. Znalosti, které získal na svých cestách o asijské kultuře, umění a architektuře, uplatnil při pomoci osobnostem, jako byli architekt Jan Kotěra nebo malíř Otakar Štáfl. Náměty z orientu byly totiž tehdy nesmírně populární pro výzdobu interiérů i exteriérů bytů, domů nebo restaurací. Ze všech jeho činností po návratu do vlasti nejvíc vyniká ojedinělá japonská čajovna na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory v Praze v roce 1908, kterou Hloucha otevřel pro tuto příležitost se svým bratrem, a která byla prvním takovýmto podnikem otevřeným na našem území. Bohužel i přes úspěch, který sklidila na výstavě a později v paláci Lucerna, kam byla po dohodě s Václavem Milošem Havlem přesunuta, časem zanikla.
Období vstupu do první republiky přálo podobným lidem, jako byl Hloucha, a to proto, že se začaly utvářet nové národní hodnoty, k nimž patřily i sbírky českých vlastenců získané v zahraničí. Hloucha navíc uveřejňoval i další knihy a měl tedy alespoň nějaký finanční základ do života. Usmyslel si, že své sbírky otevře nejen svým přátelům, ale také veřejnosti. Tak zakoupil nedaleko Prahy v Roztokách, v ústí Tichého údolí, starý domek, který dal podle návrhů architekta Antonína Landy přestavět na dům v japonském stylu podobný jejich pagodám. Vznikla tak Malá Sakura, dům, kam Hloucha umístil svoje orientální sbírky. V japonském duchu byla předělána také zahrada a několik menších staveb v ní.
Už v roce 1926, dva roky po zakoupení vily, se Hloucha rozhodl znovu vydat na cesty a začaly mu docházet tolik potřebné finance. Nakonec došlo na nejhorší. Musel začít rozprodávat své sbírky v Praze a především na aukcích v Berlíně (1930), čímž se část z těchto vzácných děl dostala do soukromých rukou. Vila v Roztokách mu říkala pane jen velmi krátce – také ji musel v roce 1926 prodat. Její další majitel potom nechal v sousedství, kde je dnes roztocká nemocnice, postavit větší objekt rovněž v japonském duchu s prolamovanou střechou a dřevěnými prvky a nazval ho Hotel Sakura, neboli také Velká Sakura. V té době zde vznikla také japonská čajovna.
Joe Hloucha po svém návratu z druhé expedice do Japonska prodal postupně zbytek svých sbírek, včetně části, kterou odkoupilo v roce 1943 Náprstkovo muzeum. Díky jeho tíživé finanční situaci tak vznikl základ i podstatná část orientálních sbírek Náprstkova muzea a po smrti Hlouchy byl Orientální ústav obohacen i o části jeho sbírek literárních. Mezi tím se stihl na krátkou dobu také oženit s dnes již téměř neznámou herečkou Bělou Tringlerovou.
V roce 1955 se mu podařilo získat od státu příslib trvalého důchodu výměnou za věnování zbytku svých sbírek a odborné literatury státu. Dva roky na to, 13. června 1957, zemřel. Dnes je bohužel známý pouze úzké skupině odborníků a ještě užší skupině zájemců o českou orientalistiku a cestopisnou literaturu.
Tomáš Hejna
