Situace v současné době není zrovna optimální. Velká omezení nás separují, omezují a u mnohých způsobují značnou depresi z velké nejistoty. Stále dokola posloucháme, jak máme pravidelně užívat vitamín D, nosit roušky, vyvarovat se kontaktům s cizími lidmi a hlavně pozitivně myslet. Jak ale při této situaci pozitivně myslet?
Co třeba si udělat nějakou radost. I to je řešení, ale vymyslet takovou, která by mohla i částečně řešit aktuální situaci.
Coronavirus nás nedostane
Dlouho jsem odolával. Všichni kamarádi na naší chalupě mají horské elektrokolo. Vyrážejí na dlouhé túry a nadšeně po návratu sdělují mnohé zážitky z nových lokality, na které narazili při svých objevitelských cyklovýletech. Překonávání vysokých nadmořských výšek a mnohonásobně větší rádius pro ně není překážkou. Vrací se vždy téměř v pohodě, jen při jejich následné chůzi je vidět, že celý pohybový aparát i přes korigovatelnou podporu elektromotoru, byl po celou dobu dostatečně zatížen. Lehce zvýšená tepová frekvence svědčí i o patřičném zatížení srdečně cévního aparátu a na multifunkčních hodinkách mi s nadšením ukazují i dostatečný kalorický výdaj.
Je rozhodnuto. Využívám zcela jistě výhodné nabídky a přivážím si domů nové elektrokolo. Stejně jako můj kamarád Vladimír, který podlehl mé euforii.
První společný výlet. Ráno nakládáme naše nové „mazlíky“do auta a vyrážíme směr Krkonoše.
V Praze je i počasí, stejně jako situace s coronavirem, značně pesimistické, ale dle předpovědi by nás měla ve vyšších polohách čekat inverze. Polovina listopadu, a tak doufám, že Martin s bílým koněm posečká alespoň ještě jeden den. Celou cestu až na Dolní Mísečky počasí nic moc. V závěru dokonce drobně mžilo a díky houstnoucí mlze bylo vidět tak na dvacet metrů. Teprve na parkovišti v Horních Mísečkách opět vítězí náš optimismus. Přestalo mžít.
Oblékli jsme se pro jistotu na všechny varianty počasí, s sebou pořádnou svačinu a hlavně nesmíme podcenit pitný režim. Kontrola baterie, vynulovat tachometr a konečně vyrážíme. První kilometry jedeme stále v mlze. Díky elektrokolu ale cesta ubíhá v klidu. Představa, jak bych se do poměrně náročného a hlavně dlouhého kopce trápil na normálním kole, mě opravdu hřeje.
Najednou jako když švihne kouzelným proutkem
Vyjíždíme z mlhy a nad námi opravdu slunce. Míjíme Vrbatovu boudu a zastavujeme u mohyly Hanče a Vrbaty ve výšce 1406 m.n.m. Těžko se dají popsat naše pocity. Pod námi kompaktní bílá plocha připomínající pro nás těžko dosažitelný oceán, a z něj vystupujících nespočet ostrovů. Koukáme na Violík, vrchol Vysokého kola a na obzoru vidíme dokonce Sněžku. Pohled jen těžko vyjádřitelný slovy. Po chvilce velice neradi opouštíme mohylu a pokračujeme přes Pančavskou louku k prameni Labe. Malá svačina a posilněni i vodou přímo z pramene našeho veletoku stoupáme podle vrcholu Sokolník a Tvarožník do polské Szrenice.
Krátká pauza nejenom na opět úchvatné pohledy na polské straně Krkonoš, ale i silný a hlavně horký čaj v polské chatě na vrcholu.
Následně sjíždíme k Vosecké boudě a vracíme se podle Violíku k Sněžným jámám. Nezklamaly nás. Konečně si můžeme sáhnout i na první sníh. Zbytky nedávné chumelenice. Sjezd k Labské boudě byl zakončen příjemnou zastávkou. Čas na oběd a otevřené výdejní okénko nás motivovalo. Vynikající Zelňačce se nedalo odolat. Po vydatné polévce pokračujeme přes křižovatku U čtyř pánů k Růženčině zahrádce. Zastavujeme u Harrachových kamenů. Z mračného oceánu vystupující „ostrov“ vrcholu Kotle a pohledy do Velké kotelní jámy byly neskutečné. Nemůžeme se odtrhnout od úchvatného představení, které „režírovala a současně nám zahrála“ příroda.
Jedině zima, kterou jsme po chvilce začínali citelně vnímat, nás znovu nahnala do sedel, ale jen na chvilku. U nedaleké mohyly Hanče a Vrbaty doslova zíráme do mlhy pod námi. Na obrovském „projekčním plátně“ se objevuje obrovský duhový terč. Vedle stojící starší pán tvrdí, že se jedná o lokální strašidlo. Ve středu magického terče vidíme opravdu postavu. Zjišťujeme, že sluneční paprsky vytvářejí projekci na drobných kapkách mlhy a dokonce do středu terče promítnou, když se vhodně postavíme, i naší postavu. Údajně se jedná o tkz. Hallův jev, v přírodě opravdu ojedinělý. Závěr našeho spectacula však měl teprve přijít. Tím byl nad naším „oceánem“ neuvěřitelný západ slunce. Slabá půlhodina čekání, i když teplota nebyla zrovna nejvyšší, se opravdu vyplatila. V němém úžasu sledujeme vrchol Kotle měnící barvy díky rychle zapadajícímu slunci. Atmosféra se mění během okamžiku. Prakticky ve tmě a hlavně třech stupních sjíždíme na parkoviště k našemu autu.
Naplněni endorfinem a adrenalinem nejsme schopni jediného slova.
Jsem přesvědčen, že tento den nám dodal energii na náš boj s coronavirem minimálně na měsíc.
Sportu zdar, zdraví Honza Hejma
