Chamtivost a strach. Tyto dvě emoce od nepaměti hýbou každou ekonomikou. Není to nic zavrženíhodného, je to motor lidského pokroku a celospolečenského vzestupu, ať se nám to líbí, nebo ne. Kdo se v Česku nyní strachuje, okrádá sám sebe. Kdo odhodí strach, utlumí chamtivost firem a jejich manažerů, která způsobila maržovou inflaci.
V přetahované o celospolečenské bohatství loni lační manažeři firem deklasovali zaměstnance. Ti by si nyní měli část těch peněz vzít zpět, musí se přestat bát
To, jak chamtivost a strach hýbou ekonomickým děním, je dobře je patrné třeba na akciových trzích. Když stoupají, každý by se rád na růstové vlně vyvezl nahoru. Aby byl ještě bohatší. Přihazuje proto do akcií své další a další peníze, jen aby je ještě více zhodnotil. Můžeme tomu říkat lačnost po bohatství, anebo rovnou právě chamtivost.
Peníze, které takto investor přihazuje, mu v zásadě buď zhodnocení skutečně přinesou, anebo skončí v bublině, jež splaskne. Pokud zhodnocení přinesou, je to zpravidla proto, že je investor vložil do nějakého nového nápadu, jenž posouvá lidstvo dále. A pokud skončí v bublině, šlo o slepou uličku.
Nárazu do zdi slepé uličky se investor samozřejmě obává. Tento strach tak vždy více či méně jeho chamtivost tlumí. V čase přebujelé euforie na trzích ji tlumí méně, než by bylo záhodno, v čase paniky naopak více. Vzájemné působení chamtivosti a strachu tak v běhu času vždy vrací trhy – a celou ekonomiku – do jakési rovnováhy, jež však nikdy nepřetrvá. Je to neustálý děj, na jehož konci je však lidský pokrok. Na akciových trzích se totiž rozděluje kapitál, tedy celospolečenské bohatství, a čím lépe se tento kapitál rozděluje, na čím přínosnější investice tedy míří, tím dále posouvá celou danou ekonomiku – a nakonec i celé lidstvo a jeho poznání.
Chamtivosti ale propadají nejen akcioví investoři, ale třeba celé firmy, resp. jejich manažeři. Tak jako jednotlivý akciový investor využije každou relevantní příležitost ke zbohatnutí, stejně tak činí i manažer firmy. Velkým českým firmám a podnikům typu ČEZu, Agrofertu či obchodních řetězců se přitom loni nebývale dařilo. Jejich manažeři využili příležitosti.
Mimořádná příležitost v podobě války na Ukrajině jim totiž otevřela dveře k mimořádným ziskům. To vše ale v podmínkách takzvané spotřebitelské recese. Běžný spotřebitel – řadový občan – stále reálně vykazuje spotřebu pod úrovní roku 2019, zatímco velké firmy počítají nárůst zisků v násobcích. Jak to jde dohromady? Řadový občan podlehl strachu. Strachu z války, který manažeři firem a podniků ve své lačnosti po bohatství využili k navýšení zisků. Manažeři se v mimořádné válečné situaci rychle zorientovali. Politici jim nahráli tezemi typu, že “Česko je také ve válce”. Řadový občan byl náhle ochoten tolerovat firmám to, co by jim za jiných okolností neprošlo. Tedy markantní zdražení. Takové zdražení, které nejen pokrývalo objektivně navýšené náklady, například v podobě drahých energií, ale leckdy pokrývalo i navýšené marže. Ačkoli se například Česká národní banka obávala roztočení takzvané mzdově-inflační spirály, mnohem spíše se roztočila spirála jiná, a sice takzvaná maržově-inflační. O tom svědčí třeba to, že loni se reálné výdělky pracovníků v Česku propadly vůbec nejvýrazněji ze všech zemí organizace OECD.
Manažeři tuzemských firem a podniků dali své lačnosti po bohatství plný průchod a řadový občan – jejich zákazník – jim to ochotně toleroval a “cáloval”.
Toleroval tedy právě zdražení nad rámec objektivního růstu nákladů firem. Ve svém strachu z války, umocněném razantní dikcí politiků, zkrátka firmám zaplatil nejen jejich zvýšené náklady, ale ještě navíc leckdy mimořádně navýšené marže. Ty představují základ dramatického nárůstu ziskovosti podniků (a bonusů jejich manažerů), přičemž současně vysvětlují, proč inflace v Česku byla – a je – na poměry EU stále tak výrazná a proč se zároveň propadly reálné výdělky pracovníků v ČR, tedy ty očištěné o inflaci, vůbec nejvíce v zemích OECD.
Co s tím vším teď? Nic není ztraceno. Jak jsme si řekli, ekonomika má tendenci vracet se k rovnováze. Loni v přetahované o celospolečenské bohatství manažeři (s přispěním politiků) deklasovali řadové občany. Vytáhli jim z kapes nečekanou hromadu peněz. Občané si nyní mohou podstatnou část vzít zpět. Jak? Musí si říci o výrazné přidání v zaměstnání. Pokud na ně zaměstnavatel nepřistoupí, měli by odejít jinam.
Nejde o volání po růstu platů ve státní sféře. Tam by se naopak zvyšovat neměly, neboť nejsou kryty rostoucími zisky firem, ale rostoucím veřejným dluhem – tedy financovány z kapes budoucích generací. Kdo není spokojený s platem ve státní sféře, může začít podnikat nebo se nechat zaměstnat ve sféře soukromé – ta stále nabízí stovky tisíc volných pracovních míst. Uleví se tím i státu, neboť se zpomalí tempo jeho zadlužování.
Aby si mohli říct o více peněz, musí řadoví občané zejména odhodit svůj strach. Neměli by doslovně věřit tomu, když jim politici tvrdí, že “Česko je ve válce”. To je politická fráze, kterou nelze brát jako zdůvodnění, proč se spokojit s málem a o přidání si neříci. Takové Polsko je válce na Ukrajině geograficky i fakticky ještě o něco blíže, a přitom reálné výdělky tamních pracovníků klesly v porovnání s těmi českými loni jen zanedbatelně. Čeští pracovníci by také neměli věřit další oblíbené frázi mnoha politiků: že se vlastně lidé v Česku mají stále dobře. Pravda, špatně se nemají, ale to neznamená, že by se nemohli mít lépe.
Dokud běžní občané budou podléhat strachu a oddaně věřit politikům, fakticky tím dále dají průchod chamtivosti manažerů, svých zaměstnavatelů. Je teď řada na nich, na lidech, aby se strachu zbavili, utlumili tím chamtivost svých zaměstnavatelů a dostali ekonomiku blíže celospolečensky žádoucí rovnováze.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
