Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Ekonomika

Naše „zelenání“ zaplatí naše děti, i s úroky

elktroabijecka

Z hlediska evropské energetiky válka na Ukrajině v roce 2022 jenom uspíšila proces, který měl přijít tak jako tak. Zdražila fosilní paliva. Inflace, která v důsledku toho panuje, měla nastat i bez války. Jen by byla rozprostřena do delšího časového úseku. Ač se to zatím příliš nezdá, válka tak vlastně odhaluje, že zelená agenda EU je zatím prakticky neuskutečnitelná, stejně jako Green Deal.

Vždyť zelená agenda a Green Deal měly vést k témuž, k čemu vede válka. Ke zdražení fosilních paliv. Jejich umělé zdražení mělo dát vyniknout obnovitelným zdrojům tak, aby ekonomika EU snížila svoji závislost na uhlíku. Tuto roli ale letos sehrává válka. Proto si – například – tolik Čechů právě letos instaluje na střechu svého domu solární panely.

auta ve mesteNa jednu stranu tak válka bezpochyby urychluje i samotný proces „ozeleňování“. Zároveň je ale zřejmější než kdykoli v uplynulých letech, že o zelené zdroje ani tak evropskou energetiku plně opřít nelze. Jejich zásadní slabina – to, že nejsou řiditelné – se projevuje velice zřetelně právě teď. Dosud zřejmě nejzřetelněji vysvítá, že zelené zdroje prostě mají své limity. Proto ostatně i tolik „zelení“ Němci budují hned několik terminálů na zpracování zkapalněného plynu naráz, a nikoli další větrné farmy. Bez fosilních paliv se neobejdou. Potřebují je jako zálohu pro zelené zdroje – pro dny zamračeného bezvětří. A tím akutněji, čím déle budou zavrhovat jádro. Proto v Německu letos zažívá mocný comeback dokonce i uhlí.   

Letošní rok prokázal, že ozeleňování energetiky je velmi nákladné. Samotná elektřina z větru nebo slunce je levná, jestliže ovšem panuje příhodné počasí. Pokud takové počasí nevládne, je třeba zapojit řiditelnou zálohu. Tedy plynovou, uhelnou či třeba jadernou elektrárnu. Cenu této zálohy je třeba k zelené elektřině připočíst. Rázem pak už zelená elektřina levná není. Nutnost mít fosilní zálohu je jakousi její „negativní externalitou“, kterou je třeba takzvaně internalizovat, tedy započíst do nákladů zelené energetiky. Ta je tudíž poměrně drahá, protože to, nač dříve stačil jeden zdroj – fosilní –, jsou nyní potřeba zdroje dva, a sice zdroj zelený a jeho záloha v podobě zdroje řiditelného, nejčastěji fosilního.

Pokud mají být politici skutečně nepopulističtí, musí právě s tímto předstoupit před občany. Musí rozvinout veřejnou diskusi. Musí říci: chceme-li jako společnost zelenou elektřinu, ekonomiku méně závislou na uhlíku, pak si ale vedle zelených zdrojů musíme platit i ty záložní – a o to to celé bude dražší. A hlavně teď, když se v souvislosti s válkou na Ukrajině hodláme – morálně správně – odstřihnout od poměrně levných ruských fosilních energií, dovážených zhusta potrubím, a nahradit je z velké části těmi dražšími, z poměrně dalekého zámoří.  Politici by měli jasně říci, že toto bude představovat trvalejší inflační tlak. A že to tedy povede ke snížení životní úrovně lidí. To ale od nich vůbec neslyšíme.

A nejen to. Nejen že to politici neříkají. Oni ani nemají odvahu občany vystavit projevům takové energetické inflace. Přesto, že bez ní je zelená agenda EU neuskutečnitelná. Integrální součástí zelené agendy a Green Dealu je totiž právě energetická drahota. Ta má lidi přimět k tomu, aby změnili dosavadní styl života. Aby se „ozelenili“, i když to pro ně bude mnohem dražší. Pokud by ale k takovému „ozelenění“ opravdu mělo dojít, museli by politici nechat věci daleko volnější průběh a nepřistupovat k obrovsky nákladným, plošným opatřením typu zastropování cen energií. To jen v Česku vyjde v příštím roce na stovky miliard korun.

To, že se politici nyní uchylují k zastropování, není ve své podstatě důsledkem války. Ta celý proces, jak víme, jen urychlila. Ale nastal by i bez ní. Zdražení energií je výsledkem německé energetické transformace posledních dvaceti let, hrubého podinvestování jaderné energetiky v EU, odsuzované nezřídka coby „špinavé“, a neopodstatněného, ideologizujícího vzývání zelené energetiky v letech před válkou.

Zastropování – neprobíhá zdaleka jen v Česku – je v podstatě nepřiznanou kapitulací zastánců zelené agendy EU a Green Dealu. Dokládá to, nač kritici těchto agend upozorňovali už právě dlouhá léta před válkou. A sice, že jsou tak nákladné, že ohrožují elementární sociální smír. Politici napříč EU zatím ovšem nejen nenacházejí odvahu vystavit občany a jejich peněženky plnému působení zelené agendy. Oni ani nenacházejí odvahu tuto zelenou agendu zásadně přehodnotit, už vůbec ne zavrhnout. Takže třeba dále rozšiřují systém emisních povolenek. Jinými slovy, ukazuje se, že občané nemají na zelenou agendu dost peněz a politici dost odvahy, neboť jinak by nebylo třeba plošného zastropování.  Avšak politici místo aby v návaznosti na takové zjištění zelenou agendu alespoň zmírnili, a občanovi zlevnili, ji dále rozšiřují – a zdražují.

Výsledkem tak nutně bude ještě hlubší veřejné zadlužení. Politici lidem zdraží energie ještě víc, aby se mohli tvářit, že jsou zelení, ale protože současně tuší, že je to sociálně neúnosné a že to ohrožuje jejich křeslo, hrábnou ještě hlouběji do dluhu, aby občanům od zdražených energií – které jim zdražili oni sami – zase ulevili. A zaplacením této úlevy zatížili budoucí generace. Tedy i nynější děti nebo ještě nenarozené, tedy ty, co tudíž ještě ani nevolí a nemohou se tedy u urny „bránit“ volbou jiného politika. Slabošské.

Na celé věci tak vydělají hlavně mezinárodní banky, fondy, finančníci a spekulanti. Ti politikům půjčují peníze na zastropování. Těm ty peníze v budoucnu občané – nebo jejich děti, ba vnoučata – ze svých daní splatí. Ovšem i s úroky, které mezitím naběhnou. Proto finanční kruhy zelenou agendu tak rády. Znamená totiž hlubší dluh. A dluh, resp. úroky z něj, jsou bankéřským ziskem

Lukas KovandaLukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank

www.lukaskovanda.cz

Podobné příspěvky

Zdražování pohonných hmot v Česku dále zrychluje, ceny už jsou vyšší i než v Rakousku

Afri

Fluktuace v ČR zatím na rozdíl od světa neroste

Afri

Skiareály teď přicházejí o nemalé miliardy, kompenzace vlády nemusí stačit

Afri