Děje se nebývalá, ale zásadní věc. Láme se mnohaletý trend. Končí jedna éra.
Úroky na půjčkách vládám ve světě jsou nejvýše za 15 let. Zdražuje i půjčování české vlády. Bank of America říká, že svět čeká „nový normál“, kdy třeba úrok na desetileté půjčce vládě USA bude trvaleji činit kolem 5 %. Úrok na desetileté půjčce vládě USA je už dnes v podstatě na maximu od světové finanční krize let 2008 a 2009 (viz graf níže). Roste tedy i úrok na právě dlouhodobém dluhu, mezi nějž se ten s deseti lety do splatnosti řadí.
Roztáčí se spirála dluhu, na jejímž konci bude celosvětová „měnová reforma“?
Důvody toho všeho? Rostoucí vládní dluhy a rozpočtové deficity mnoha zemí světa; stárnutí populace v zemích typu Číny, které prodražuje i tradičně levnou asijskou pracovní sílu; pokračující rapidní inflace, kterou se kvůli deglobalizaci a agendám typu Green Deal nemusí podařit úplně zkrotit ani během řady let.
Co to znamená pro řadového občana? Třeba to, že nájmy půjdou nahoru, případně ceny nemovitostí dolů, protože jinak by výnos z vlastnictví investiční nemovitosti nebyl konkurenceschopný tváří v tvář trvaleji zvýšeným úrokům na prakticky bezrizikovém půjčování vládám.
Pokud bude úrok na desetiletém dluhu české vlády trvaleji kolem 5 %, bude muset výnos z vlastnictví přece jenom rizikovějších nemovitostí činit v ČR třeba alespoň 7 %, aby byly nadále v porovnání s dluhopisy plošněji investičně zajímavé. A výnos z nemovitosti nevzroste jinak než poklesem její ceny při daném nájmu nebo naopak růstem nájmu při její dané ceně.
Buď tedy splaskne nemovitostní bublina a ceny realit spadnou trvaleji o desítky procent, nebo citelně vzrostou nájmy.
Proč by měly růst nájmy? Protože trvaleji zvýšený úrok na desetiletém dluhopisu české vlády znamená, že budou dražší také hypotéky. Jestliže totiž ta či ona banka bude moci trvaleji půjčovat české vládě – tedy prakticky bezrizikově – za úrok kolem zmíněných 5 % ročně, nebude pro ni výhodné poskytnout běžnou hypotéku za méně než 6 nebo 7 %. Půjčení na hypotéku je pro banky větším rizikem než půjčení vládě, takže pokud za podstoupení tohoto dodatečného rizika nebude náležitě odměněna vyšším úrokem, do žádného rizika nepůjde a hypotéku prostě neposkytne.
Trvaleji dražší hypotéky ovšem znamenají, že ti, kteří pořídili investiční byt na hypotéku a v době jejího splácení, které může trvat třeba až 30 let, jej pronajímají, budou žádat vyšší nájmy. Takové, které by jim pokryly trvaleji navýšené měsíční splátky hypotéky nebo alespoň jejich podstatnou část.
Ve výsledku tak platí, že agenda typu Green Dealu může lidem nájmy zvedat hned dvěma způsoby, což celkově značí o to výraznější zvýšení nájmů. Prvním způsobem je ten přímý, kdy se v rámci Green Dealu například zavedou emisní povolenky na nemovitosti a bydlení, přičemž tyto své zvýšené náklady posléze majitelé nemovitostí promítnou do nájmů.
A druhým způsobem je ten zde přiblížený. Green Deal a s ním související dražší emisní povolenky či dražší energie přispějí k trvaleji navýšené inflaci, která zase přispěje k trvaleji zvýšenému úroku na půjčkách vládám. Banky vyšší úrok z půjčování vládám promítnou do trvalejšího zdražení hypoték, které pak splácející a zároveň pronajímající majitelé nemovitostí promítnou do výše nájmů.
Hrozí tak další rozevírání nůžek – mezi majiteli nemovitostí a nájemníky, na něž ti první budou břímě Green Dealu přenášet. Prohloubí se sociální rozpor. Vlády jej budou řešit nejspíše tak, že řadě nájemníků zvýší sociální dávky, aby ti si vůbec mohli zvýšené nájmy dovolit zaplatit.
Vlády – již nyní zpravidla notně zadlužené – si na navýšené dávky budou muset samy půjčit. Rostoucí veřejný dluh – jeden ze zdrojů trvaleji navýšené inflace, jak jest řečeno výše – tím opět nabobtná, čímž pádem dále zesílí inflační tlaky, takže i tlaky na zdražení hypoték a další růst cen nájmů.
Spirála dluhu se roztočí naplno.
Na jejím konci pak bude nejspíše nějaké podoba „měnové reformy“. Celosvětové „měnové reformy“, jejíž následky mohou být nedozírné. Vždyť jinak než „globálním resetem“, tedy pádivou inflací nebo jiným smazáním podstatné části kupní síly běžných úspor, případně i státní konfiskací soukromě vlastněných nemovitostí ve „veřejném zájmu“, roztočenou spirálu dluhu přetnout nepůjde.
Hra s dluhem je hra s ohněm a v čím širším měřítku se hraje, tím bývá požár ničivější. A hru s dluhem teď hraje vlastně celý svět. A politici, místo aby dluh krotili, vymýšlejí další agendy, třeba právě Green Deal, které dluh ještě prohlubují.
Konec jedné éry: trendový pokles úroků, na dlouhodobém vládním dluhu – a nejen vlády USA, jak jej zachycuje graf – se poprvé v tomto miléniu zvrátil, úroky míří vzhůru, kde třeba podle Bank of America zůstanou trvaleji. (zdroj: Bloomberg)
Lukáš Kovanda, Ph.D.
