Rok koronavirové pandemie obnažil více než roky jiné neefektivitu státní správy. Nejen u nás, všude po světě. Paradoxním vyústěním pandemie přitom je volání po ještě silnějším, tedy ještě méně efektivním státu. Končící rok 2020 byl rokem chaosu. Zejména pak chaosu státní správy. Nejen české. Na neefektivitu tuzemské státní správy, tedy její přebyrokratizovanost, roztříštěnost či resortismus, upozorňují mezinárodní srovnávací studie již řadu let. Krize, jakou představuje ta letošní, koronavirová, obnažila tuto neefektivitu ještě více.
2020: rok chaosu i udivení
Také jsme mnozí z nás po první vlně poněkud usnuli na vavřínech. Pozdně zjara však riziko druhé vlny neviděli ani někteří epidemiologové. “Já nevěřím, že bude nějaká velká druhá vlna. Já myslím, že připraveni jsme dostatečně,” tvrdil v polovině června v České televizi Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM. Jeden příklad za všechny. Ruku na srdce, jen minimum politiků či expertů, co promlouvají ve veřejném prostoru, může tvrdit, že po celý rok 2020 zastávali neměnný názor například na to, jak se má či nemá rozvolňovat, či kdy a kde se mají nosit roušky. Ať už jde o ekonomy, epidemiology, politiky vládní či opoziční, není mezi nimi příliš těch, kteří v daných otázkách zásadně neměnili názor. Těžko pak kabinet kritizovat, že nepostupoval vždy plně konzistentně. Vláda však někdy postupovala až chaoticky, a to už kritizovat lze, zejména při druhé vlně, kdy už měla čas se z chyb poučit – a v mnoha jiných zemích to zvládli.
Přesto je udivující, jak jsou mnozí lidé a média vždy zas a znova
Neefektivita je podstatou působení státu, je to jeho povahový rys, kterého se nelze nikdy zcela zbavit. Jediným řešením je co možná nejmenší stát. A realita? Udivení lidu a médií, patrné i letos při koronakrizi, naopak vede k utužení jakési společenské objednávky po ještě silnějším státu, případně dokonce ještě silnějším soustátí, jako je Evropská unie. Takže EU si bude v důsledku koronakrize poprvé společně půjčovat. Bude se tedy zase o něco víc přerozdělovat, takže se “stát” zase o něco zvětší.
Opravdu, skutečně tržní ekonomika si s pandemií poradí. Španělská chřipka svět před stovkou let také přivedla do prosperity dvacátých let, označovaných nejen v USA jako roaring twenties, bouřlivá 20. léta. Horší než chřipka i covid-19 je pro ekonomiku přeregulovanost, přerozdělování či předluženost. Bohužel, právě to dusí i české podnikatelské prostředí. Ukazatel síly kreativní destrukce – tedy ukazatel počtu každoročně založených a zaniklých firem – je v Česku zhruba poloviční v porovnání s USA. Není tu tedy dostatečně efektivní proces, při němž neúspěšné firmy zanikají a dávají prostor schopnějším konkurentům.
To je stěžejní problém: mnozí Češi, i ti údajně pravicoví, jsou radši, když za ně rozhodnutí, co s penězi, udělá erár, než aby přijali zodpovědnost a šli s vlastní kůží – a vlastními penězi – na trh. A když pak erár třeba i opakované selhává, lamentují. Kdyby eráru nikdy nedali tolik moci, nemohl by nikdy selhávat tak široce a hluboce. Místo něj by možná selhávali oni sami, jednotlivci – a neměli by pak na koho nadávat, jen na sebe. Docela pravděpodobně by ale tolik neselhávali.
Správa věcí vlastních, osobních, bývá efektivnější než správa věcí veřejných. Je ale třeba převzít větší díl zodpovědnosti.
Kéž je to předsevzetí nás všech pro rok 2021.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank