Po čtrnácté hodině nabraly boje mezi Němci a povstalci v okolí Staroměstské radnice na intenzitě, v Celetné ulici se ozval štěkot kulometu, do Pařížské třídy vyjela před 15. hodinou tři německá obrněná vozidla (V bojích během Pražského povstání nasadili Němci různé typy obrněných, zpravidla pásových vozidel. Vedle tanků to byly různé typy obrněných samohybných děl, tankových stíhačů atd. Ne všechna tato vozidla lze z hlediska odborně-technického považovat za tanky. Tato vozidla však nesla tanková děla a kulomety a bylo je možné ničit pouze pancéřovými pěstmi, takže je povstalci za tanky považovali).
Přípravy na povstání
Propuknutí povstání
Prahu čekalo velké krveprolití, bylo více než 3.000 mrtvých
Aby posílili obránce radničních budov. Rozhlasové relace se z městského rozhlasu v 17,35 hodin dočkali také okupanti. Příslušníci německých ozbrojených sil byli v německém jazyce informováni o totálním rozvratu vrchního velitelství německé branné moci a byli vyzváni, aby složili zbraně a zbytečně dále neprolévali krev. Této výzvy uposlechlo nemálo vojáků německé armády, kteří nepokračovali v již prohraném boji a na mnoha místech skládali zbraně. Ovšem také příslušníci Waffen-SS a další fanatičtí nacisté mezi německými vojáky i civilisty si byli vědomi významu rozhlasového vysílání a relacemi městského rozhlasu ve prospěch povstání byli ještě více motivováni v úsilí dobýt radniční budovy a povstalecké vysílání umlčet. Výstřely velkorážního tankového děla byl poškozen hlavní vchod a první patro Nové úřední budovy. Na ulici byl těžce raněn hlasatel Karel Kučera, který četl první relace povstaleckého městského rozhlasu.
Poslední výstřely
Ne všichni Němci však v podvečer 8.května kapitulovali. Velitel Waffen-SS v Čechách a na Moravě SS-Gruppenführer Carl von Pückler-Burghaus předal budovu Právnické fakulty pražským povstalcům a opustil Prahu až ráno s poslední německou kolonou. Kapituloval teprve 12. května před americkými a sovětskými vojáky v Čimelicích a bezprostředně po kapitulaci se zastřelil. Ještě 9. května dopoledne bylo okolí Staroměstské radnice revolučními gardami a sovětskými vojáky zbavováno zákeřných střelců, kteří setrvávali zabarikádováni ve vyšších patrech budov a stříleli na chodce v ulicích.
Čtyři dny bojů byly velmi krvavé
Pražské povstání skončilo, Němci uprchli z města, Pražané uhasili požáry, ošetřili své raněné a pohřbili mrtvé. Čtyři dny bojů byly velmi krvavé. Mezi více než jedenapůl tisícem zabitých Čechů byli vedle mužů a žen padlých v boji i malé děti a bezbranní staří lidé, kteří se stali obětí německé msty. Počet zabitých Němců, vojáků i civilistů, se odhaduje asi na jeden tisíc. Značné ztráty na životech, velké množství raněných i rozsáhlé škody na majetku a historických památkách vyvolávají po šedesáti letech řadu úvah a otázek. Byly tyto oběti vyváženy alespoň výrazným užitkem povstání pro osvobození Československa? Nebylo povstání marné a jeho oběti zbytečné, neboť vše bylo již dohodnuto politiky a diplomaty i zakresleno ve štábních mapách velitelů spojeneckých vojsk? Nebylo by bývalo „chytřejší“ a „prozíravější“ počkat, až Němci svoji prohranou válku sami vzdají, a již neumírat v boji proti nim? Můžeme předpokládat, že Pražané si v květnu 1945 tyto otázky nekladli a byli by možná takovými úvahami dokonce pohoršeni. Ozbrojené vystoupení proti nacistům bylo pro ně totiž návratem k lidské důstojnosti, morální satisfakcí, s jejíž pomocí ze sebe setřásli dlouhých šest roků plných ponižující bezmoci. Květnové povstání v Praze bylo jedním z okamžiků našich dějin, kdy tisíce lidí zvolily čin namísto ustrašeného vyčkávání a starosti o pouhé fyzické přežití. Duch odboje, odvahy a statečnosti, který se okupanti snažili za každou cenu udusit nevybíravým terorem a německy důslednou perzekucí, znovu ožil v boji na ulicích a barikádách. Význam tohoto faktu nesnižuje počínání těch „povstalců“ či „revolučních gardistů“, kteří se objevili na veřejnosti až poté, co 9. května po poledni umlkla střelba, a dodatečně poté prokazovali své „hrdinství“ v lepším případě orazítkovanými potvrzeními, nošením ukořistěných zbraní a „ofangličkovaných“ uniforem, v horším případě krutými excesy vůči poraženým.
Povstání v Praze mělo také strategický význam
Povstání v Praze a dalších českých městech mělo také strategický význam: znamenalo zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed, disponující milionem vojáků, a bylo posledním podnětem k bezpodmínečné kapitulaci německého vrchního velení. Udělalo tečku za iluzorními představami nacistů o možnostech obrany česko-moravského prostoru a znamenalo konec zcela nereálných úvah některých Hitlerových pohrobků o možném politickém manévrování a separátním vyjednávání se Spojenci. Uspíšilo přinejmenším o dny či týdny konec války v Evropě. Nemohlo však nic změnit na novém politickém rozdělení kontinentu, které bylo narýsováno již v Jaltě a potvrzeno postupně při jednáních v Remeši, Berlíně i Postupimi.
Zdroj://www.ahmp.cz/povstani
Kapitulace německých vojsk v Praze je největším úspěchem pražského povstání
Kapitulace německých vojsk v Praze podepsaná 8. května 1945 zachránila město a zabránila masakru obyvatel, připomíná historik Zdeněk Vališ. Pokud by generál Karel Kutlvašr dohodu o kapitulaci wehrmachtu a jeho průchodu metropolí s nacistickým generálem Rudolfem Toussaintem nepodepsal, Němci by se podle Vališe skrz město stejně probili. A zůstaly by po nich tisíce mrtvých.
Zatímco v celé Evropě německé jednotky 8. května skládaly zbraně, situace v Praze byla jiná. Rudou armádou ze tří stran obklíčená milionová německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinada Schörnera se chtěla dostat do amerického zajetí. Ze svého postavení na Královéhradecku vedla nejkratší cesta Prahou a okolím, kterou ovládli povstalci. Řada německých velitelů byla odhodlána se za každou cenu probít. Fanatik Schörner, jenž během opavsko-ostravské operace neváhal postřílet část svého štábu, která nevěřila v německé vítězství, hodlal pro únik z možného zajetí Rudou armádou udělat vše (sám prchl letadlem do amerického zajetí). Vyjádřením záměrů nacistický pohlavárů se stalo i podrobné rozpracování ústupového plánu označovaného zkratkou ARLZ (z německých výrazů pro uvolnění, vyklizení, ochromení, zničení), jenž představoval taktiku „spálené země“ a byl vyhlášen koncem roku 1944.
Zdroj: idnes.cz