MUDr. Jiří Ramba dlouhé roky zkoumal ostatky našeho největšího panovníka a vnesl světlo do záhady, která trápila generace historiků. Řekněme hned na začátku a berme to jako naši omluvu císaři a králi Karlu IV., protože on sám si z nějakých důvodů nepřál o této záležitosti svět informovat.
Nemoc přišla neočekávaně a náhle jako blesk z čistého nebe na podzim roku 1350. Po několika mučivých měsících nejistoty, kdy král nehybný ležel na lůžku, se objevil na veřejnosti. Zavládlo nesmírné vzrušení – král byl ale jako vyměněný. „Co se to stalo s naším panem králem?“ ptali se ustaraní současníci. Na místě dřívějšího zdatného rytíře, hýřícího sebevědomím a obrážejícího kdejaký turaj stál shrbený a strhaný muž s kulatými zády, předkloněným a vzhůru se tlačícím krkem, hlavou nakloněnou do levé strany. Jenže změna nebyl jen fyzická. Lehkovážnost se zcela vytratila a čtyřiatřicetiletý Karel se proměnil v pokorného a zbožného státníka, moudrého hospodáře, skutečného „otce vlasti“.
Na scéně je travič?
Historici dlouho spekulovali o tom, co se vlastně stalo. Soudobý kronikář Jindřich Taube ze Selbachu: „Byla to zvláštní bezmocnost všech končetin, která činila dojem ochrnutí rukou a nohou.“ Mohla to být otrava – ale kdy by se byl opovážil otrávit v Čechách oblíbeného panovníka? Soudilo se, že otravu mohli provést čeští pánové, protože Karel od nich vymáhal hrady a statky, které jim zastavil jeho otec Jan Lucemburský.
Zajímavou informaci nacházíme i v kronice soudobého Florenťana Mattea Villaniho, který píše o obviněních dvou úředníků královského dvora, kteří měli být pro tento zločin kýmsi najati. „Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna Falcká, vrhnouce se k nohám svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, dala mu podle rady některých paní požíti laskavého pokrmu, netušíc, že by zlé následky mohl mít.“ Karel se zachoval velkoryse, naopak byl pohnut důkazem její velké lásky a snažil se jí utišit. „Laskavým pokrmem“ je přirozeně myšlen jakýsi středověký nápoj lásky.
Další variantu zveřejnil historik Šusta, že by to mohla být polyartikulární dna neboli podagra, což by odpovídalo tomu, co hlásili soudobí kronikáři, totiž že Karel byla často touto nepříjemou chorobou sužován a v případě své oficiální návštěvy ve Francii ho z tohoto důvodu museli nosit na nosítkách. Od dny k desetiměsíčnímu ochrnutí je ale daleko.
Rytíř padá ze sedla
Takže zbývá co? Na základě anropologického výzkumu kostry a lebky provedeného v minulosti zejména prof. Vlčkem dospěl dr. Ramba k nezvratnému přesvědčení, že se jednalo o těžký poúrazový stav, způsobený s největší pravděpodobností na rytířském turnaji. Prof. Vlček mu jednou předal přesnou sádrovou čelist Karla a otázal se ho: Co říkáte těm vyklopeným kloubním výběžkům? Na první pohled šlo o vykloubení kloubních hlavic, a tak dr. Ramba dospěl k závěru, že Karel utrpěl v rytířském jezdeckém souboji těžký úder do čelisti, která byla utržena a několikanásobně zlomena. K tomu se přidalo těžké poranění hrubního obratle, způsobené násilným zvrácením hlavy, které způsobilo desetiměsíční ochrnutí. Bylo prý štěstí, že se Karel dostal do rukou zdatného chirurga.
V období okolo 10. listopadu 1350 Karel nechal napsat papeži dopis, že trpí bezmocností a všeobecnou nevolností, tedy podle toho šlo o nemoc interního charakteru. V době Karlovy nemoci se ještě uznávaly Hippokratovy teorie, které byly založeny na rovnováze tělesných šťav – vody, hlenu, krevy a žluče. Pokud jsou v nesouladu, člověk je nemocný.
Na několik měsíců strnula celá Evropa. Karel byl nejvýznamnější evropský panovník a právě mířil k metám nejvyšším, císařské koruně, kterou si naplánoval na konec roku. Panovník měl za sebou několik nepřetržitých let strmého stoupání vzhůru.
Na prvním místě se stal nezpochybnitelným jediným římským králem. Na podzim 1347, kdy Karel konečně shromáždil vojsko u Domažlic, aby se vypořádal s protikrálem a proticísařem Ludvíkem Bavorem, se totiž dozvěděl, že Bavora ranila mrtvice, spadl z koně a zabil se. Karel se pak vydal na triumfální cestu s celým svým vojskem jižním Německem. Ví se, že na jednom hradě ve Švábsku se zúčastnil slavnostního turnaje a byl tam vyražen ze sedla, a druhý den byl turnaj zrušen, protože kdyby se panovníkovi něco přihodilo, řeklo by se, že Švábové Karla zradili a zabili.
V době úrazu ale Karel nebyl zcela v souladu se svým učitelem a vychovatelem z Paříže a tehdejším papežem Klimentem VI., dříve kanovníkem francouzského krále v Paříži. Několik let předtím totiž papež vyzýval Karla, aby mocensky zasáhl v Itálii, ale Karel se toho nechtěl ujmout, protože v té době byl ještě na živu jeho protikandidát římský král Ludvík Bavor.
Mlčící české kroniky
Jak ale vysvětlíme mlčení českých kronikářů o úraz z podzimu 1350? Nějaké náznaky z českých kronik ovšem prosakují. František Pražský například uvádí velmi zajímavý případ, že byl přiveden k hrobu sv. Zikmunda kdosi, kdo byl několik let chromý a který se uzdravil, když se modlil k tomuto světci. Byl oním „kdosi“ Karel?
Beneš Krabice z Weitmile přiznal, že psal svou kroniku „podle pokynů pana císaře“ a k roku 1371 uvádí, že císař onemocněl a císařovna učinila slib, že když se uzdraví, dojde pěšky k hrobu sv. Ziknunda a zaplatí miskami zlata za uzdravení Karla. Nad jiné zajímavou zprávu hlásil Přibík z Redenína, který napsal, že léta Páně 1374 pan Karel shromáždil všechny kroniky, ze všech klášterů a od všech pánů, bedlivě je pročetl, a pak měla být sepsána jediná pravdivá kronika, kde všechny věci bájné a nepravdivé měly být vynechány.
Karel si v těch mnoha měsících na podzim roku 1350 a v roce následujícím musel prožít hotová muka. Možná právě to byl ten důvod, proč si nepřál, aby se tato událost zveřejnila. Ale možná byl důvod Karlovy snahy zakrýt skutečnou příčinu nemoci lapidárnější. Necelé tři roky předtím ho totiž papež veřejným dopisem pokáral za to, že se účastní soubojů a nechová se přiměřeně své důstojnosti. Kliment VI. V onom dopise panovníkovi dne 25. února 1348 píše:
“Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost, a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky…”
Luděk Toman
