Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Rozhovory Zajímavosti Zprávy z Prahy

Rozhovor s ilustrátorem Zdeňkem Smetanou

perex1Zdeněk Smetana (* 26. července 1925, Praha) je český animátor, scénárista a výtvarník. Pracoval ve studiu Bratři v triku a později byl režisérem v Krátkém filmu Praha. Na českých i zahraničních filmových festivalech získal přes padesát ocenění, mezi nimi byl i Lev sv. Marka, Zlatý medvěd, Zlatá palma a Cena londýnské filmové akademie za nejlepší film roku. Za svůj život vytvořil mnoho postaviček, je výtvarníkem, scénáristou a režisérem oblíbených českých večerníčků. Mezi nejznámější z nich patří Pohádky z mechu a kapradí (Křemílek a Vochomůrka), Rákosníček, Štaflík a Špagetka, Malá čarodějnice, a Radovanovy radovánky. Ilustroval také desítky knih pro děti.

 

Jakou pohádku jste měl jako malý kluk nejradši?

Jako malý kluk jsem miloval pohádku Zlatovláska od Karla Jaromíra Erbena, který jí vyprávěl krásnou Češtinou.

 

Ilustroval jste jí někdy?
Ilustroval jsem ji pro diafilm. V minulosti se na filmový pás dělaly obrázky, které si děti mohly promítat promítačkou na zeď. Pro tento účel jsem nakreslil 36 obrazů, doma mám ten diafilm, ale originály se jako obyčejně ztratily.

 

Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?
Jednoduše malířem, jelikož jsem neměl sportovní ani matematické nadání. Jako malý kluk jsem měl jedinou vášeň a to bylo malovat.

 

Můžete mi prozradit, co jste vystudoval?
Naše třída – sexta na reálném gymnáziu byla Němci vyházená ze školy. Jedna parta šla do továren, kde dělali dvanáct hodin denně, druhá parta šla na Moravu, tam kopali zákopy, aby nemohly přijet Sovětské tanky, třetí parta to měla nejhorší, ta šla do severního Německa, kde byly nálety a tam z trosek vyhrabávali mrtvoly. A jediný já jsem měl to štěstí, že jsem měl profesora kreslení, který mě dostal do rytecké dílny a tam jsem se vyučil rytcem. Ono to nebylo tak jednoduché, jelikož v šest hodin ráno jsem už musel mít jako učeň zametenou dílnu, v devět hodin jsem vzal basu a šel jsem dělníkům pro pivo, v poledne jsem jim chodil pro obědy, ale výhoda byla, že jsem byl učedník a proto jsem měl ve dvě hodiny padla. Zbylé hodiny odpoledne jsem strávil tak, že jsem chodil k akademickému malíři Moučkovi, kde jsem studoval techniku malířství. Ten mě naučil, jak se napíná a šepsuje plátno. Prostě celé malířské řemeslo. Dokonce nebyly barvy, tak jsme si je dělali z vajec, což byla vaječná tempera, kterou již ve středověku maloval například Mistr Třeboňský. Po válce jsem odmaturoval, nastoupil na Vysokou školu technickou v Praze, ale tu jsem nedostudoval, neboť mě zlákal kreslený film.

 

Jak jste se dostal k animovanému filmu?
Těsně po válce jsem měl balík svých kreseb a dozvěděl jsem se, že se ve Štěpánské ulici otevírá kreslený film. Tak jsem vzal ten balík kreseb a šel jsem se optat, zda by mě zaměstnali. Tam byl vrátný, který mi říkal: “No, nechte to tady, já to ukážu mistrovi Tnkovi, přijďte se za tejden zeptat.” Za týden jsem přišel a mistr Trnka mi povídá: “Tak, pojďte, támhle si sedněte, my vás berem.” Tam jsem se učil od píky, jak se dělá kreslený film, protože já o tom tehdy nic nevěděl. Řekli mi, abych nakreslil 24 kreseb, aby to dalo dohromady pohyb. Nakreslil jsem jim celou řadu. Jim se to líbilo a už mě tam nechali. Již po třech letech, což byl vyjímečný případ, jsem se stal animátorem, jinak to trvá nejméně pět let.

 

Je těžké převést příběh do obrázků?
Samozřejmě, že je to těžké, jelikož samotný příběh má literárně jinou koncovku. Koncovka je třeba jedna věta, která poradí a řekne dětem, že to dobře dopadlo, kdežto obrazově ten příběh musíte zakončit nějakým dějem. Film vám musí ukázat obrazem, že to dobře dopadlo.

zs3.jpg

 

Co Vás inspirovalo při tvorbě ilustrací pohádek Z mechu a kapradí?
V první řadě to byla literární předloha. Když Václav Čtvrtek napsal své pohádky, tak ještě nevěděl, kdo je bude ilustrovat. Jednoho dne mi je televize nabídla. Říkali: “Hele, nechtěl bys to dělat?” Přečetl jsem si je a ihned mi bylo jasné, že je to taková látka, která se dostane malíři do ruky jednou za život, jelikož ty pohádky jsou výborné. Následně jsem je musel převést do filmu, v čemž je určitý problém, protože některé vtipné věci vycházejí dobře literárně, ale ne v kresbě. Takže šlo o to vybrat si jeho krásnou řeč, abych ji v příbězích uplatnil, ale hlavně, abych vše převedl do pohybu.

 

Měl jste pro pozadí Vašich kreseb nějakou inspiraci v přírodě?
To bylo takhle. Potřeboval jsem, aby děti věřily, že ti dva panáci existují. Čili, museli se dostat do přírodního prostředí. Každé léto jsem na chatě trhal květiny a listy, které jsem otiskoval na celofán. To se následně vystřihovalo a v ateliéru jsem měl zásobu s krabicemi pro všechny roční období. Když se dělaly zimní filmy, tak jsem otevřel složku bílých listů a sestavil jsem z toho zimní prostředí. Pro jaro jsem měl jarní zeleň apod.

 

Proč zrovna dva vzrůstem i chováním rozdílní skřítci v nočních košilích?
Bývá obvyklé, že ze dvou komických postav je jeden velký a druhý malý, či jeden chytrý a druhý hloupý. Jedná se o kontrasty. Jen jednou jsem na námět Edgara Dutky vytvořil krátký seriál, který se jmenoval Béďa rošťák, kde byly obě postavy stejné. To může být zrealizováno jen v kresleném filmu. Jednalo se o dva úplně stejné čmeláky a ti panáci byli tak stejní, že si jeden pletl druhého. V tom byl ten vtip.

zs1.jpg

Jak došlo k Vaší spolupráci s Jiřinou Bohdalovou, která propůjčila hlas některým Vašim postavičkám?

Tehdy jsem hledal a hledal, kdo by ty dva mohl namluvit. Moje manželka také hledala, našla lepší než já a řekla: “Hele, vem si paní Bohdalovou.” Paní Bohdalová byla ta pravá a já si myslím, že k tomu přesně sedí.


Kterou ze svých postaviček máte nejraději?
Nejraději jsem měl tu, kterou jsem zrovna kreslil. To jsem se do toho vždy ponořil. Třeba Kubulu, toho jsem maloval strašně rád.

zs4.jpg

 

Můžete mi popsat, jak vzniká kresba postavičky od prvního kroku?
S tou postavou se člověk musí sžít. To se musí tak nacucat do vědomí, že ty panáky máte úplně pod kůží. A pak už je to jednoduché. Nejdřív musím vytvořit technický scénář, animátor nakreslí hru na pauzovací papír, z toho to konturisti překreslí krásnou linkou na celofán, poté se ten celofán otočí a koloristi to po druhé straně vybarví. Následně to jde teprve pod kameru a položí se to na pozadí. Pod kamerou pro jeden díl večerníčku sejmou minimálně 11000 obrázků.

 

Jak dlouho trvá vytvoření jediného dílu večerníčku?
Záleží na tom, kolik dostanu lidí do štábu, protože večerníčků se ve studiu vyrábí současně několik. Animátorů a fázařů je určitý počet, čili to trvá tak dlouho, kolik mám k dispozici lidí. Vytvoření jednoho dílu večerníčku s celým procesem, který jsem vám vylíčil trvá přibližně tak třetinu, čtvrtinu roku.

 

Jste též autorem příběhů u některých Vašich večerníčků?
U večerníčků ne, ale vytvořil jsem řadu filmů pro dospělé, kde jsem byl též autorem, či spoluautorem námětů. To byly filmy, které šly na festivaly a za některé jsem získal ceny, například Zlatou Palmu v Cannes, Benátského lva, za film Konec krychle jsem obdržel Cenu londýnské akademie za nejlepší film roku.

zs2.jpg

 

Existuje nějaký Váš film, který se dostal do šuplíku a nikdy nebyl zveřejněný?
Ano, ale na název filmu si již nevzpomínám.Jednalo se o souhru živého herce s kresleným filmem. Tenkrát jsem angažoval paní Květu Fialovou. To byla krásná žena. V noci ožily kreslené figury, které spolu válčily. Úderem půlnoci se válka zastavila a vojáci z obrazu utekli k paní Fialové, která tančila v takovém krásném hávu. Vojsko začalo tančit s ní, takže bylo po válce. Námět napsal Josef Škvorecký a proto se film, ačkoliv jeho výroba přišla asi na 5 milionů, nemohl vysílat a zavřel se do trezoru.


Na Vaší výstavě jsem si všiml, že některé obrazy tvoříte technikou suché jehly. Můžete mi popsat, jak taková grafika vzniká?
Vezmete si zinkový lesklý plech, pak si do ruky vezmete krásně broušenou jehlu obvykle z oceli a do toho plechu vyryjete kresbu. Následně do těch vrypů vetřete speciální barvu, barva zůstane ve vrypech, na to položíte papír, strčíte to do zvláštního lisu a projedete válcem, papír si vycucne kresbu z těch škrábanců. Z každého plechu můžete vytisknout maximálně 30 otisků a každý tisk je svým způsobem originál.


Co Vás přivedlo na nápad ilustrovat přísloví?
Dlouhá chvíle, to už jsem pro svůj věk nechtěl dělat filmy. Ilustrovat přísloví pro mne byla těžká věc, jelikož přísloví kreslili i Mikoláš Aleš a Josef Lada. Já jsem to chtěl udělat jinak. Šel jsem na to nejen kresbou, ale i názorem. Oni tomu přísloví naprosto věřili, kdežto já jsem si z toho přísloví dělal tak trochu legraci.


Jaké české přísloví máte nejraději?
“Stará láska nerezaví.” a “Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová.”

 

 

Děkuji za rozhovor                                                                                                 Vít Hassan

Podobné příspěvky

Toyota, Isuzu a Hino se spojily pro vývoj elektrických užitkových aut

Redakce

Pouť do světa nevidomých

Redakce

Renault Captur, kde provětrat enduro a generátor v Mitsubishi Outlander PHEV a mnohem více

Redakce