Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Zajímavosti a události ze zahraničí

Tohle není moje válka, odmítám ji považovat za svou

Guzel_Jachina

Tento text píšu pro své přátele, nakladatele, překladatele a čtenáře v jiných zemích. Je těžké psát – psaní vyžaduje jasnost myšlení a zklidněné emoce, moje emoce jsou však v jednom ohni. Ještě těžší je pochopit něco z toho, co se děje v Rusku a na Ukrajině. Ale mlčet je nyní nepřípustné. Pokusím se tedy říct alespoň něco.

Vyjádření ruské spisovatelky Guzel Jachiny, jejíž díla vydává v češtině nakladatelství PROSTOR, k aktuálním událostem na Ukrajině.

Čtrnáct let svého života – celé dětství a mládí – jsem prožila v Sovětském svazu. V té době byla už komunistická ideologie v posledním tažení. My, pionýři, jsme jí věřili, ale jen napůl, nikoli vážně. To, v co jsme skutečně věřili, byl mír. Propagandistická mašinérie, která byla spuštěna na úsvitu sovětské éry, fungovala spolehlivě, ale produkovala spíše pacifistickou než komunistickou rétoriku. „SSSR je baštou míru“, „Světu mír!“ – tato hesla byla napsaná na stěnách všech školek a škol. Hodina míru byla vždy první hodinou každého školního roku, v každé třídě. Písně a básně o míru byly na programu každé pionýrské akce (a že jich bylo víc než dost). Holubice míru zdobily každou třídu, každou nástěnku a každý žákovský sešit. Věřili jsme v tyto holubice – tak upřímně, jak to umí jen děti. Víra v mír byla nedílnou součástí sovětského dětství, a tedy i osobnosti každého z nás. Tato víra se zdála být neměnná – pro všechna další staletí.

A také jsem pochopila, že válka je tak strašná, že ti, kdo ji poznali – mlčí. Můj dědeček prožil čtyři roky ve druhé světové válce, ale o frontě nepromluvil ani slovo: svým mlčením chránil své děti a vnoučata.

Dnes se ruské tanky pohybují po cizím území. Sotva tomu mohu uvěřit. Můj vnitřní nesouhlas s tím je tak hluboký, že se mi chce výt. Je těžké vybrat slova, žádné není dost silné. Hořkost, hněv, strach, bezmoc – v nekonečné míře. Zprávy z 24. února 2022 mě zdrtily. Můj svět nepřevrátil, můj svět je prostě zničen. Nechápu, proč očkování pacifismem nepomohlo.

Píšu to za sebe, ale všichni moji známí a přátelé to cítí stejně. V mém blízkém i vzdáleném okolí není jediný člověk, který by tuto válku podporoval. Sociální sítě jsou plná hněvu a proseb, výzev a požadavků k zastavení válečných akcí.

Nastal čas, kdy je třeba donekonečna opakovat jednoduché pravdy. „Ne válce.“ „Světu mír.“ Lidský život je nejvyšší hodnota.“ Opakujme to tak dlouho, dokud se tahle temnota nerozptýlí. Potvrzujme banalitu dobra, abychom později nebyli konfrontováni s banalitou zla.

Tohle není moje válka. Odmítám ji považovat za svou.

Vyjádření ruské spisovatelky Guzel Jachiny

Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, v rodině lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 vyšel v nakladatelství PROSTOR její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Stejnou literární senzací se stal další román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků. Jachina za něj posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha. Letos v září vydá PROSTOR nový román Guzel Jachiny Transport do Samarkandu, v němž se autorka vrací k další temné epizodě rané sovětské historie a osvětluje zkušenosti etnických menšin v Rusku. Vypráví příběh sirotků evakuovaných z ruské volžsko-uralské oblasti během hladomoru na počátku 20. let 20. století, známého také jako Povolžský hladomor.

Podobné příspěvky

Embargo na ruskou ropu nepodpoří Maďaři

Afri

Čínská hrozba sjednocuje EU s USA, nyní i v letectví

Afri

Ruský plyn je „zbraní”, kterou Kreml používá proti Evropě

Afri