Ohlédnutí za jubilejním 50. ročníkem
Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech
Nebude to ohlédnutí jen za loňským listopadem, kdy se v Karlových Varech uskutečnil onen téměř neuvěřitelný, jubilejní 50. ročník pěveckého klání, jehož tradice nemá ve světě obdoby. Ovšem, za touto tradicí se jako pamětník ohlížet nemohu, vždyť když ve „zlatých šedesátých“ zakládal pan ředitel Ježek spolu se svými kolegy karlovarskou soutěž, sám jsem ještě ani nebyl na světě. Ohlédnu se tedy tam, kam v této souvislosti dohlédnu – a to je podzim roku 2014. Více než rok před jubilejním ročníkem – ještě ani neproběhl ten s číslovkou 49 – se začala připravovat a formovat jeho specifická, jedinečná a jubileem inspirovaná podoba. Tehdy – dívám se do diáře, bylo to 4. listopadu – navštívil pan ředitel Ježek paní ředitelku Hroncovou, předal jí na úvod jako typický představitel gentlemanů staré dobré školy krásnou kytici (o tom, jaká to tehdy přesně byla, mé záznamy mlčí) a tím si vytvořil neotřesitelnou vyjednávací pozici pro to, o čem chtěl s námi mluvit. Bylo to tak – ale samozřejmě, žertuji a trochu přeháním: přátelské vztahy Národního divadla ke karlovarské soutěži nebylo třeba zakládat, byly vždy dobré a v době, o níž je řeč, dokonce mimořádně dobré. Jen jsme zatím nepřišli na to, jak je – kromě každoročně na soutěži udělované Ceny Národního divadla – naplnit konkrétními nápady a výsledky. Kytice páně Ježkova ale tehdy měla magickou moc. Po krátké debatě o tom, jak se v minulosti slavila jubilea karlovarské soutěže, přišla paní ředitelka Hroncová s myšlenkou uspořádat k 50. ročníku pěvecké soutěže slavnostní koncert přímo v historické budově Národního divadla. Tento nápad jsme s panem ředitelem Ježkem radostně uvítali, zároveň přijali se vší vážností a především ho okamžitě začali rozvíjet. O týden později jsem na soutěž do Varů již vezl panu řediteli konkrétní termín koncertu – 8. listopadu 2015. A s hledáním a získáváním termínů to v Národním divadle nebývá legrace …
Náš koncept byl prostý – pozvat na koncert laureáty nedávných i dávných soutěžních ročníků, kteří si zároveň vydobyli v hudebním a divadelním světě renomé či – v případě těch mladších – alespoň vzbudili mimořádnou pozornost a očekávání. Složitější ovšem bylo to celé realizovat, aby počet a výběr účinkujících, ale také koncertní program dával smysl a aby měl večer vedle patřičného slavnostního lesku také svou přitažlivost ryze hudební. Uběhlo ještě mnoho vody ve Vltavě i Teplé, než jsme měli pohromadě jak žádané sólisty, tak koncertní program. Chtěli jsme, aby na koncertě
vystoupili jak čeští, tak zahraniční laureáti soutěže, aby byly zastoupeny všechny hlasové obory, aby každý ze sólistů prezentoval to pro něj nejtypičtější, chtěli jsme, aby zazněla česká hudba, především Dvořákova, i hudba světová, opera i píseň (která ke karlovarské soutěži neodmyslitelně patří), známé šlágry, ale i dramaturgická překvapení. Když si vzpomenu například na téměř neuváděnou Xeniinu árii z Dvořákova Dimitrije v niterné interpretaci Kateřiny Kněžíkové, na „crazy“ Cunegondu Olgy Jelínkové v Bernsteinovu Candidovi, na mladého černošského basbarytona Nicholase Davise a jeho dvě procítěné Biblické písně s perfektní češtinou nebo na strhujícího, posedlého Kalinu ze Smetanova Tajemství v podání Adama Plachetky, mám pocit, že se nám ten slavnostní koktejl podařilo namíchat docela dobře. I přesto, že nám na poslední chvíli před koncertem kvůli indispozici odřekla největší plánovaná hvězda večera, René Pape (vítěz karlovarské soutěže z roku 1987). I tak bylo toho večera ve „Zlaté kapličce“ hvězd dost, včetně pana dirigenta Libora Peška, který se velmi laskavě ujal řízení Orchestru Národního divadla. Některé z nich sice nezpívaly, ale přesto byly vidět a slyšet. Během večera totiž zazněla také řada vzpomínek na karlovarskou soutěž i gratulací a přání do jejich dalších let, a to díky několika videomedailonům, které prokládaly živou hudbu a v nichž vystoupili vedle pana ředitele Ježka a Antonína Dvořáka III. (tedy známého skladatelova vnuka) Peter Dvorský, Gabriela Beňačková či Magdaléna Hajóssyová.
8. listopadu 2015 patřilo Národní divadlo zcela a jen karlovarské pěvecké soutěži a jejímu jubileu. Tým pana ředitele Ježka připravil také bilanční výstavu, kterou jsme umístili do prestižních prostor kuloáru 1. balkonu historické budovy. I po koncertě na slavnostním setkání v hlavním foyer byla řeč především o karlovarské soutěži a jejím bezprostředním významu pro české pěvectví, a tedy pochopitelně též pro Národní divadlo samotné. Hlavní program koncertu přenášela v přímém přenosu Česká televize na kanále ČT Art. Upřímně nás v Národním divadle těšilo a stále těší, že výjimečné jubileum výjimečné pěvecké soutěže dostalo prostor a publicitu, které jí plně patří.
Pro mě osobně bylo velkou ctí se na přípravách a realizaci slavnostního večera spolu s panem ředitelem Ježkem, jeho týmem a mými kolegyněmi a kolegy z Národního divadla podílet. Stejně tak je pro mě velkou ctí, že se mohu – téměř vždy v roli toho nejmladšího – opakovaně účastnit samotného karlovarského pěveckého klání jako jeden z porotců a zasedat po boku slovutných českých, slovenských, německých, italských či amerických pedagogů, pěvců a dalších osobností hudební a divadelní kultury. Bylo tomu tak i při jubilejním 50. ročníku soutěže. Ta začala již o den dříve než obvykle, 12. listopadu, druhým z dvojice slavnostních koncertů, uspořádaným tentokrát v místě konání soutěže – v krásně zrenovovaném sále Národního domu, poměrně málo známé stavby slavného dua architektů Fellnera a Helmera. Karlovarský symfonický orchestr pod taktovkou stálého a věrného spolupracovníka pěvecké soutěže, Františka Drse doprovázel sólisty Olgu Jelínkovou, Michaelu Kapustovou, Rafaela Alvareze a již zmíněného Nicholase Davise. A pak již začalo jubilejní padesáté karlovarské pěvecké klání, jako tradičně rozlosováním pořadí soutěžících. V porotě zasedli vedle pana předsedy Petera Dvorského také Gabriela Beňačková, Magdaléna Blahušiaková, Sonia Ghazarjan, Sarah Meredith, Jürgen Hartfiel, Antonio Carangelo, Martin Otava, Miloslav Stříteský, Zdeněk Šmukař a má maličkost. Prologem k hlavní soutěži byly stejně jako v předchozím ročníku jednokolové Operní naděje, prezentující současný pěvecký teenage. Veřme, že tato stále ještě poměrně čerstvá a odvážná novinka se stane trvalou a respektovanou součástí karlovarské pěvecké soutěže jako takové. Hlavní, či tzv. velká soutěž probíhala opět tradičně ve třech kategoriích – Junior pro pěvce do 25 let, Opera pro pěvce do 35 let a Píseň pro mladé pěvecké interprety komorní tvorby do 35 let. Všechny tři kategorie běžely dle známého střídavého scénáře a porota si zejména v prvních
kolech Juniora a Opery přišla na své – např. během sobotního prvního kola kategorie Junior vyslechla za jediný den od čtyřiceti pěvců celkem sto dvacet pěveckých čísel!
Stejně jako jsou takové soutěžní dny pro porotu mimořádným, a ovšem i dosti náročným uměleckým zážitkem, byly také tentokrát díky vyhlášené pohostinnosti pana ředitele Ježka obědy poroty – konané každý den v jiné vyhlášené místní restauraci – mimořádnými a obdobně náročnými zážitky gastronomickými. Nechyběla ani jako vždy – ale to ještě asi popadesáté nebylo – slavná čtvrteční kachna v Richmondu, prubířský kámen každého porotce, neboť toto kvalitou i kvantitou vynikající menu těsně předchází finálovému kolu v městském divadle a tam je třeba mít zcela jasnou hlavu a odpočaté smysly, neboť v soutěži již jde opravdu o všechno. Pan ředitel však dobře ví, kdo je schopen takový úkol zvládnout, a proto také většina poroty zůstává každoročně neměnná …
Pravidelný a tradiční program toho či onoho druhu ale porotu nikdy nezavede do nudné jednotvárnosti, a to bezpochyby především díky soutěžícím, jejichž skladba je rok co rok jiná. Proto je také celkový dojem ze soutěže každý rok – a teď už zase mluvme vážně – při bližším pohledu odlišný. V roce 2014 to například po finálovém kole vypadalo, že domácí český pěvecký dorost stagnuje a v zahraniční konkurenci nemá příliš šancí. Loňský jubilejní 50. ročník soutěže však přinesl zprávu přímo opačnou: kde se vzala, tu se vzala skupina skvělých mladých českých zpěvaček a zpěváků – pokud mohu sám za sebe jmenovat konkrétně: Veronika Holbová, Tereza Hořejšová, Lucie Kaňková, Boris Prýgl, Roman Hoza, Lukáš Bařák a několik dalších. A tato zpráva v sobě navíc nesla ještě jednu pozitivní skutečnost: až do nejvyšších pater soutěže, přímo na přední místa v ní se dostali mladí muži (vesměs barytoni), o něž bývá ve světě české opery často nouze. Ještě kdyby nám Pánbůh nadělil více dobrých domácích tenorů. Víme, jak se jich z českého hudebního genofondu rodí málo … Ale kdo ví, třeba se jich dočkáme zrovna letos. A když ne letos, žádné strachy, každý rok je pěvecká soutěž v Karlových Varech – přes všechnu tu úctyhodnou tradici a stabilitu – v něčem podstatném jiná, a proto tolik přitažlivá.
Ondřej Hučín
